Pokračování textu ze strany 40
„Ano,“ ujišťovala jsem ji. „Sedm nádherných, bílých labutí. Nikdy jsem neviděla nic tak něžného. Pluly mi nad hlavou jako půvabné čluny s bílými plachtami, brázdící modré moře — daleké bezvodé moře oblohy.“
„Opravdu dobré znamení,“ řekla zaníceně. „Štěstí pro vás — jistě jste jich napočetla sedm?“
„Ano,“ potvrdila jsem. Pak jsem jí povídala, jak jsem náhodou byla přede dveřmi svého „wigwamu“, když jsem zaslechla jemný hvizdot, přicházející s oblohy a vzhlédnuvši vzhůru viděla jsem je — sedm běloperných krásek plujících jižně do zemí slunce a tepla. Mohla jsem je kresliti, když se brouzdaly v zimě v daleké jižní laguně, kde trávily líné tropické týdny čekáním na volání Severu, jež přichází v prvých dnech dubna — sladké, veselé volání Severu, jež znamená čas svatební — to jest dny hnízdění podél útesů a skal chladnějších krajin, a dlouhé, radostné léto v dalekých končinách vysokého pobřeží Tichého Okeánu.
Mnohokráte jsem je sledovala; něžné, bílé jejich krky byly nataženy toutéž smělou touhou, dosáhnouti jižního slunce, jako ušlechtilý kůň na odiv staví dokonalost svého plemene. Jejich třpytící se perutě jako hedvábné plachty napínaly se jarním větrem a ač vysoký byl jejich let, mohla jsem zahlédnouti zákmit oranžového pletiva nohou, jež za sebou vlekly. Jejich lhostejnost k městu pod nimi, jejich přímý a přece svobodný směr, jejich neposkvrněná bělost vzbuzovaly zdání něčeho tak dokonalého, že lidské ruce by to zneuctily. Dále a dále pluly, slaběji a slaběji zaléhal zpět jejich jasný hvizdot, až byly už jen skvrnkou na modré obloze; jako ozvěna ..text pokračuje
