Pokračování textu ze strany 97
Nejdříve oslovil Slouxy:
„Víme, že jste našimi přáteli, jejichž slovům můžeme věřiti. Děkujeme vám, že vyzýváte nás, abychom sdíleli s vámi vaši zemi. Doufáme, že Velký Otec nás nechá přijíti k vám. Vše, co žádáme, jest, abychom mohli žíti a to žíti v míru. Nevyhledávám válek s nikým. Jsem starý muž, bojovné mé dny jsou ty tam. Pokořili jsme se vůli Velikého Otce a šli daleko na jih, kam řekl, abychom šli. Tam shledali jsme, že Cheyenn nemůže žíti. Nemoci přišly na nás, jež přinesly smrt do každé chýše. Pak byly smluvní sliby porušeny a naše dávky zkráceny. Kdo nesešel nemocí, byl zničen hladem. Zůstati tam, znamenalo, že všichni bychom byli zemřeli. Mysleli jsme, že je lépe zemříti v boji za dobytí starých našich domovů, než zahynouti nemocemi. I dali jsme se na pochod. Ostatek znáte.“
Pak obrátiv se ke kapitánu Wesselsovi a jeho důstojníkům:
„Řekněte Velkému Otci, že Tupý Nůž a jeho lid žádají pouze, aby mohli své dny dožíti zde na severu, kde se zrodili. Řekněte mu, že nevyhledáváme válek. Nemůžeme žíti na jihu; tam není zvěře. Zde, když naše dávky budou malé, můžeme loviti. Řekněte mu, nechá-li nás zde bydleti, že lid Tupého Nože nikomu neublíží. Řekněte mu, pokusí-li se poslati nás nazpět, že se podřezáme navzájem svými vlastními noži. Domluvil jsem.“
Kapitán Wessels odpověděl krátce — ujištěním, že slova Tupého Nože dojdou Velkého Otce.
Cheyennové seděli zticha na sněmu, všichni kromě jednoho, ubohého mladého hocha jménem Bůvolí Hrb, syna starého Tupého Nože. S tenkým pruhem staré plachtoviny, jež mu sloužila za jediný šat, těsně ..text pokračuje
