V KMENI STŘÍBRNÉ LUNY
V drahém našem bratru Julovi uvadl nadějný Slovenska květ. Ani se nedočkal dvaceti jar. Miloval lid a řeč, v níž vyrostl, toužil státi se učitelem slovenských dětí. Sám hledal prameny s novými proudy a tak jsme se setkali u jedné studny. Oba jsme věřili ve woodcraft — moudrost a sílu lesa. Jemu byl woodcraft směrnicí celého života.
Nikdo z nás netušil a netušil ani on sám, že v našem lesním táboře prožívá poslední šťastné dni svého mladého života. Dovedl tak štědře rozdávati úsměv a životní radost a proto také byl ode všech tolik oblíben a milován,
Často a dlouho jsme spolu za hvězdných nocí nad táborem bděli. S vírou v život a své poslání zjevoval mně své odvážné, ušlechtilé tužby. Nedočkal se jejich splnění.
Vrátil se z Čech s radostným, nadšeným poselstvím, ale Osud mu již nedopřál říci je rodným bratřím pod Pustým Hradem. S vrcholu Ďumbiera žaloval do kraje svůj smutek. Byl zklamán, opuštěn, ale ještě věřil.
Nedočkal se ani toho, nač se tolik těšil ve své důvěře v budoucnost: že až dokončí své školské vzdělání a bude učitelem, vezme si k sobě své milé staré rodiče, aby jim oplatil všechnu tu lásku, kterou mu věnovali, a aby jim připravil klidné, spokojené stáří. Toužil a chtěl dostati se vysoko a klesl na samém začátku své cesty, zasažen neúprosnou smrtí. Zesmutnili jeho četní přátelé v Čechách i na Slovensku, děti a naši chlapci zaplakali. Neměl nám osud bráti drahého Julu od srdcí, k nimž tolik přirostl.
Naše vzpomínka na něho zůstane vždy živou.
