Nejsladší píseň jara
(Vzpomínka)
Bylo to na břehu Berounky nedaleko Karlova Týna, kdy — ubíraje se k našemu tábořišti o 11. hodině noční, — prvně zaslechl jsem slavíka. Nepomyslil jsem si nikdy, že jednou bude mi dopřáno toho štěstí, abych samojediný uprostřed veliké zahrady žil a denně opájel se kouzlem slavičího klokotání. Dnes, když i to je minulostí, zdá se mi, že malý, nepatrný tento ptáček, dal mi nejkrásnější chvilky života. Ani zpěv největších zpěváků a koncerty nejslavnějších virtuosů nemohou mě tak uchvátit.
Slavík v houštině za tiché noci nebo růžového úsvitu — toť radost matky země samé, věčný mír, harmonie a láska, jež objímá přírodu všechnu, toť řeč Kosmu a já jí naslouchám zbožně i cítím dech Moudrosti Jeho.
Měl jsem slavíka přítelem a jsem hrdý na to. Ráno, když jsem studoval v zahradě, sedal mi na větvích škumpy nad hlavou a zpíval, neúnavně zpíval, až se vše rozléhalo jásotem.
Žádný zpěvavý ptáček náš nedovede tak zvučně se rozhlaholit, tak kulatými jasnými tóny a přitom tak silnými a dunivými.
Byl jsem často nutkán odložiti pero a naslouchat písni, jež tryskla z hrdélka malému bratříčkovi mému vždy nová a nikdy nedozpívaná.
Nové a nové melodie zvířily vzduch, v té chvíli slavík byl králem tvorstva a zdálo se, že celá zahrada mu naslouchá. A byla to zahrada, ve které byli aristokrati: nejen urozené, staré stromy, osiky a duby na hrázi u rybníčka, ale i obrovský tulipánovník, strom dalekého Japanu — všichni byli tiší vedle klokotání slavíkova. Byl zároveň virtuosem i kapelníkem, skladatelem i muzikantem.
