Pokračování textu ze strany 27
… vychovává je a tím vychovává i sám sebe a postupně mění i styl práce pro různě staré členy. Nejde již jen o mechanickou nápodobu indiánského kmene, ale o zákonitý vývoj malých společenství, které se odklánějí od současného civilizačního stylu života a vrací se ke kořenům lidské sociální existence. I zde Seifert předstihl svou dobu a jeho náměty jsou v době stále větších sídlišť, plodících stále více sociální patologie a deformovaných lidských vztahů, aktuálnější než dříve.
3, A konečně výchova jako celoživotní proces, který nikdy nekončí, ale neustále mění své formy. Takové pojetí, které bylo v Čechách v plné šíři formulováno Komenským (a zase bylo zapomenuto), bylo Seifertovi vlastní. Tvrzení o woodcraftu pro lidi od 4 do 94 let není jen planým heslem, ale skutečností, kterou jsme většinou ani dnes nedokázali domyslet ani realizovat — ať již v rodinách či v širších celcích. Mluví se dnes o výchově dospělých, o gerontopedagogice (to je ale ošklivé slovo, že)[1], hledají se vhodné metody – a kolik z nich již znal či alespoň tušil Seifert!
A tak nestojíme dnes před náhrobkem — stojíme před životem nejživějším. Stojíme před myšlenkami, které jsme si osvojili, stojíme před vlastními zkušenostmi z krásy přírody a z krásy lidských vztahů, které jsme prožili. Stojíme před stezkami, které na nás čekají, byť i často jen nejasně tušené a s obtížemi hledané. Šel po nich před námi Seifert a snažme se, aby po nás nezarostly travou. Nechť svítí hvězdné nebe nad námi a hoří mravní zákon v nás!
