Ve stopách severoamerických indiánů: Kořeny českého environmentalismu ve woodcraftu
Neznám palčivější otázky na světě, než je otázka ochrany přírody. Proti ní všechny otázky politické, sociální, vědecké i náboženské mizejí jako stín, neboť bez divoké přírody zachvátí všechny lidské snahy a všechen lidský pokrok choroba pýchy a rozkladu, osudné lidskému pokolení.
Miloš Seifert, Zachování Iowy, 1926
Cílem tohoto příspěvku je uvést několik argumentů na podporu hypotézy, že myšlenková orientace a praktická náplň českého environmentalismu v posledním půlstoletí – důraz na skromný životní styl, dobrovolnou brigádnickou činnost na pomoc přírodě, pobyt a výchovu v přírodě, práci s mládeží, ale také na solidní přírodovědecký základ a prozumění – je dědictvím woodcraftu v pojetí Miloše Seiferta.
Přibližně před deseti lety se při mém výzkumu historie českého environmentálního hnutí začaly stále zřetelněji rýsovat indicie, že pro vysvětlení jeho základní ideové orientace a hlavních forem aktivit je třeba sledovat stopu, která vede do poměrně vzdálené historie. Při dotazech na osobní historii aktivistů, jejich formativní vlivy a motivaci pro tuto činnost se opakovaly odkazy na tradici pobytu v přírodě, na dobrodružnou literaturu ze severoamerického prostředí, na skromný životní styl a na inspirativní vztah indiánů k přírodě. Respondenti sice nebyli schopni identifikovat nějaký společný základ jimi zmiňovaných podnětů a vlivů, bylo ale evidentní, že tyto konkrétní vlivy vycházejí z nějakého ucelenějšího myšlenkového systému ukrytého v minulosti. Zlom v pátrání přišel při četbě knižního rozhovoru se zřejmě nejvýznamnějším představitelem angažovaných ekologů-přírodovědců 70. a 80. let – Bedřichem Moldanem. Ten na otázku, jak přišel ke svým přírodymilovným postojům, odpověděl:
“Když mi bylo čtrnáct nebo patnáct let, stal jsem se v Děčíně členem vynikajícího woodcrafterského kmene. [. ..] Chodili jsme do přírody a tábořili pod vedením osvíceného lesníka Klena. To byl člověk nesmírně pevných zásad a naprosto jasných principů, které vycházejí ze Seatona (sic!) a woodcrafterských idejí a zahrnují až extrémní skromnost a schopnost vyjít s málem. Když jsme chodili do přírody, vždycky jsme se snažili být maximálně soběstační a nesměli jsme po sobě zanechat jakékoli stopy...“ (Papoušek, 2000).
V následujících rozhovorech s aktivisty, v nichž jsem se na téma woodcraftu cíleně soustředil, vazba českého environmentálního hnutí na woodcraft vyvstávala stale zřetelněji, a to jak u aktivistů předlistopadových, tak polistopadových. Ze starší generace se k Setonovi, indiánské inspiraci, woodcraftu a k přímé znalosti přírody hlásili, mimo jinými, zakladatel a vedoucí osobnost první moderní (poválečné) ochranářské organizace (nejprve, od roku 1958 Sboru ochrany přírody při Společnosti Národního muzea, mezi lety 1969 a 1979 pak transformovaného do samostatné organizace Tis) Otakar Leiský, význačná osobnost Tisu a Českého svazu ochrany přírody, propagátor ekumenického skautingu a ekologický novinář Ivan Makásek a jeden ze zakladatelů Hnutí Brontosaurus a profesionální ochránce přírody Václav Petříček. Z polistopadových aktivistů to byli např. spoluzakladatel Hnutí Duha a novinář Jakub Patočka a druhá ředitelka Greenpeace Česká republika Hana Pernicová.
Pro přijetí Setonova výchovného programu vycházejícího z idealizované postavy indiána byly v české společnosti počátkem 20. století vhodné podmínky. Glorifikaci severoamerických indiánů a solidaritu s nimi lze v české společnosti vystopovat zhruba do poloviny 19. století. Kniha Poslední Mohykán byla do češtiny přeložena již v roce 1852. Kožíšek (2008) připomíná, jak, inspirován touto knihou, si český národní malíř Mikoláš Aleš hrál v dětství s bratrem na indiány a v dospělosti vytvořil cyklus obrazů s indiánskou tématikou. J.V. Sládek popisoval utrpení indiánů, se kterým se setkal během svého pobytu v USA, ve své básnické tvorbě i v novinových článcích. V roce 1888 vyšel první český překlad knihy Karla Maye. Jeho dobrodužné knihy odehrávající se v prostředí Divokého západu napsané v duchu žánru “vznešeného divocha” se staly v českém prostředí nesmírně populární po celé následující století. Není tedy překvapivé, že Setonův woodcraft, jenž v sobě propojoval výchovný ..text pokračuje
