ŘEČ PŘÍRODY
Příroda má svou řeč – a tu se nenaučíme slyšet a číst za jediný týden či občasný weekend v přírodě! Musíme co nejčastěji podstoupit cestu za přírodou, do přírody, k přírodě. Musíme se podrobit jejím zákonům, poslouchat její moudrý hlas. A ona radí, ona i přikazuje. Poslechneš-li, budeš žít a dobře žít; porušíš-li její věčné zákony, dříve či později zaplatíš.
Každý strom, každá křivolaká větev je zprávou o silách země, povětří, slunečního kouzla, přítomnosti vod, Takto se na žádný strom nedívá suchý vědátor ani sebelepší přírodovědec. Jdi do lesů, jdi ke stromům a dívej se na ně dlouho z dáli i zblízka. Obejdi jejich kmen. Pohlaď kůru, zkus pružnost tenkých větví. Vyšplhej do jejich koruny a seď dlouho a tiše v zeleném šeru větví, poslouchej šumění listoví i hlasy ptáků, jimž jsou stromy domovem. Posed ve stínu stromů, rozemni zelený list a vdechuj jeho vůni. Přelom suchou větev, přilož ji na oheň, pozoruj, jak hoří kůra břízy, buková haluz, smrkové chrastí, dubové poleno. A přemýšlej, proč tvoji předkové některé háje považovali za posvátné, vzpomeň na prastaré pohádky o zakletých stromech, zamysli se nad mythem Stromu Života.
Svou řeč mají všechny rostliny, skály, kameny. Zvedneš zaoblený kámen ze dna řeky Moravy a čteš jeho historii. Před tisíci léty ho vylomil klín ledu z boku prastaré hory Praděd, po čase sjel spolu se sněhovou lavinou do údolí dravé říčky Divoké Děsné. Po dalších stoletích při prudkých jarních vodách byl hrnut se spoustou dalších úlomků stále níž řečištěm. Někdy ležel celá desetiletí na místě, pevně vklíněn do dna a pak se zase kutálel, hnán proudem a otloukán nesčetnými nárazy níž po proudu… Jeho dnešní tvar je dán silami soudržnosti uvnitř jeho tvrdé hmoty i působením milionů nárazů zvenčí; je kompromisem vnitřních a vnějších sil. Podepsalo se na něm horko i mráz, voda i ostrý písek řečiště. Je starý miliony let – a časem se promění v zrnka písku, ta pak působením rostlin v půdu, jejíž hmota proputuje jednou i těly živočichů, než se vrátí do rodné Země…
A řeč mraků? Naučíš se chápat, proč je jeden oblak tak načechraně zaoblený, jiný zas protáhle rozestřený. Zjistíš, že jejich tvary nejsou jen výslednicí teploty vzduchu, vlhkosti atmosféry a síly větru – že jsou i jistým odrazem krajiny, nad níž táhnou; jedno zrcadlí druhé. Miloš Seifert zařadil do své knihy “Přírodou ..text pokračuje
