“EUROINDIÁNI”
V některých zemích Evropy se ustavují jakési kluby či sdružení, mající v programu rekonstrukci indiánského života se vším všudy. Také uvnitř naší Ligy LM existuje ortodoxní křídlo, které staví svůj program především na nápodobě indiánských krojů, předmětů, zvyků i rituálů – pokud navíc plní i něco ze Setonova systém zkoušek Orlích per atd., je to u nich spíš jen doplněk.
Mladý člověk se pokusí žít několik týdnů pod plátěnou střechou týpí a každodenní táborový život podřídí romantickým pravidlům hry na Indiány. Není pochyb, že získá zajímavé zkušenosti, že to obohatí jeho pohled na možnosti i problémy primitivního života, že to může znamenat i způsob otužování a fyzického zocelování. Daly by se jistě vypočítat i další hodnoty takového experimentu. Indiánem se však nestane – a dokonce i americký potomek původních domorodých Indiánů, pokud by se pokusil rekonstruovat původní život svých vlastních předků, už by se sotva stal tím někdejším Indiánem. “Nevstoupíš dvakrát do téže řeky”…
Po dobu tří týdnů bude tedy mladý člověk chodit jen v bederní zástěrce, v chladnějších dnech si navlékne těžko prodyšnou jelenicovou košili, přes noc bude v týpí sušit vlastnoručně vyrobené a stovkami korálků pošité mokasíny, které tak snadno natáhnou vlhkost rosy nebo deště. Bude ve všem uplatňovat to, co se o indiánském životě dověděl, bude se dokonce s druhými zdravit v indiánském nářečí, s vážnou tváří bude provádět obřad dýmky míru, na své plavé vlasy – které možná si změní přelivem – si nasadí čelenku z imitace orlích per. Obrázkovým písmem bude psát jednoduchá sdělení, vzdá se jakékoliv složitější myšlenky, kterou nepřesně vyložitelné piktogramy tohoto zárodečného “písma” nemohou tlumočit. Večer bude zpívat jen a jen indiánské písně podle bělošských záznamů, jak je – s vědomím nemožnosti zachytit je přesně – zaznamenali v minulém století bílí badatelé…
A pak se tento mladý člověk vrátí domů, do svého města, kde nic z toho nebude platit, kde je zcela jiný, složitější svět, jiná řeč i myšlení, jiné mravy… Vzniká v něm rozpor, jehož nutným výsledkem je, že v “normálním” životě nebude spokojen.[1] Vzdálenost mezi “indiánštinou” a běžným životem civilizovaného člověka je příliš veliká… Vzdálenost, kterou nedokážeme překonat, i kdybychom se vzdali úplně všech hodnot civilizace: jsme jiní!
Jde-li nám skutečně o to, aby Lesní Moudrost prolnula celým ..text pokračuje
- ↑
Na tomto textu je zcela jasně vidět, že se autor textu s woodcraftem ztotožnil především na základě Velkého zákona. Jenže netušil – tak jako většina čs. woodcrafterů – že se jeho text objevil až šest let poté, co Seton stanovil pro woodcrafterské hnutí 9 hlavních zásad. A mezi nimi uvedl hned na prvém místě, že Woodcraft je rekreace. A to je pro většinu woodcrafterů táboření v indiánském stylu – rekreace spojená s výzvou.
Rusek v následujícím textu zcela přehlíží fakt, že pokud má být zachována malebnost indiánského táboření, musí každý kdo se chce zúčastnit takového táboření v prvé řadě vynaložit nemalé úsilí aby zjistil z čeho a jak si má vyrobit příslušné vybavení, tak aby bylo skutečně použitelné a funkční. A pak také vynaložit nemalý kus času a manuální práce k tomu, aby si ho skutečně vyrobil.
Ten, kdo alespoň jednou v životě vyrobil vlastníma rukama praktickou věc, použitelnou ať již doma či při táboření, ví že to sebou přináší nepřenositelnou zkušenost o hodnotě práce. Pro stylové táboření tvoří studium a práce základní předpoklady, proto je Seton zahrnul do bodu 5 (Výchovné prostředky v duchu lesní moudrosti). A tím se také woodcrafterská činnost zcela zásadně liší od činnosti skautské, která nic takového nevyžaduje. (Poznamenal Keny, 23. 12. 2020)
