Pokračování textu ze strany 27
… postaviti se za pravdu. A i kdyby to ohrozilo naše hnutí – však někdo musí býti průkopníkem a svítiti pochodní do temnoty.
Není národa, jenž by byl hůře ponížen, než Indiáni, o nichž krvavou literaturou matou mozky naši nakladatelé už dětem.
Není ale národa, jenž by přes všechno to ponížení, pohrdání, urážky a křivdy stál před námi s takovou mučednickou gloriolou, jehož všecky nedostatky tisíckrát vykoupeny byly hrdinností a velkomyslností, s jakou umíral.
Neznají Indiána, kdo se nám smějí, máme-li my jej tak rádi. Nepochopili jej, kdo bojí se dáti jej za vzor našim dětem.
„Jsou dvě možnosti: Buď je pravdou, co napovídali o něm ti, kteří zmocnili se jeho půdy a vzali mu zdraví, rodinu i vlast, a aby pak ospravedlnili svůj lup, vylíčili Indiána jako špinavého, prohnaného bídáka, démona krutosti a msty, nelidského tvora, jenž musí zemříti – nebo je pravdou, co napsal Longfellow, že to byl člověk ušlechtilý svou povahou, takže nebyl schopen ničeho nízkého a nekalého?
Obracejme klidně stránky dějin, zápisy o rudoších, co napsali o nich přátelé i nepřátelé jejich, co oni sami mluvili, a buďme připraveni učiniti si úsudek podle pravdy, nehledě na případné zklamání.
