MEDVĚDI.
U medvědů. V bývalém královském jelením příkopě, pod pražským hradem. Malý, z umělých skalin a zdiva utvořený výstupek, několik jeskyň k přenocování, velký dřevěný otáčecí buben, velké koule — k zábavě — zvířat. Tady žijí, každodenně navštěvování množstvím diváků, okukováni, obdivování, A ještě něco: kolem malého prostoru, v polokruhu, hluboký příkop naplněný vodou, hladce vycementovaných, kolmých stěn, — toť sotva pozorovaný vladař, který je poutá na tento nepatrný kousek země. Tomu neuniknou nikdy. Na něm budou musit žít den ode dne; na něm také je jednoho dne najdou mrtvy.
Dívá se člověk na ta zvířata, a bezděky dostavují se mu zcela zvláštní, — opravdu, pravé medvědí myšlenky! Medvědi rostou, rostou, stávají se symboly, docela nepříjemnými symboly. Co to vlastně znamená, ta zvířata tady?
Českoslovenští legionáři schytali je někde v dalekém, širém světě, v sibiřských pralesích anebo v bůhví které zemi, nasadili na to život, přes půl světa je namáhavě vlekli do vlasti, aby je věnovali svému vroucně milovanému „tatíčkovi“, presidentovi Masarykovi, jako důkaz láskyplné úcty, jako dárek zbožňování. Což, legionáři jsou zcela jistě lidé, kterým idea svobody, tam v širém světě, tak mocně roznítila duše, že byli — skromná hrstka lidiček — v divné, nepřátelské zemi schopní konat pravé divy udatnosti a sebeobětování právě pro tuto svobodu. Jsou to opravdu bojovníci za svobodu, kteří chtěli svého velkého vůdce, Osvoboditele, opravdu uctíti, A první myšlenka, která jim přišla na mysl, a která se opravdu stala skutkem, byla: přinésti mu v dar zotročená, na celý život svobody zbavená zvířata, která se ve volnosti narodila a až dotud žila zcela svobodně, Ani je nenapadlo, dát si tiše pochybující otázku, veplývá-li to náležitě do linie jejich velkého osvobozovacího díla, není-li to výsměchem jejich idealismu, neobsahuje-li domnělá pocta velkému Osvoboditeli spíše urážku jeho celoživotních ethických snah — po kvapném rozhodnutí uspořádá se honba na divoké obyvatele pralesa — a hurá! — ku předu! tisíce kilometrů, do vlasti, s nádhernými zajatci! Hurá! bude to skvostný okamžik! — tam! — tam v milované, osvobozené domovině!
Bojovníkům za svobodu ani jednou nepřišlo na mysl, že běží o věc, která je v mravním rozporu s jejich vlastními ideálními snahami. Ale snad to aspoň napadlo šťastně osvobozenému národu doma? Ne. Všecko v pořádku; veřejné mínění (jež vlastně není míněním veřejným, nýbrž soukromým názorem několika jednotlivců, kteří píší z denní roboty) se nad tím vůbec nepozastavilo. Dokonce se to zdálo být symbolicky i historicky významným začátkem budoucí velké zoologické zahrady, bez které nebude moci světové město nadále býti. A není to výtečná příležitost pro vnímavou mládež, aby se jak jen možno záhy seznamovala s přírodou a jejími tvory? Kolik užitečného získá mládež tou podívanou!
Ano, mládež. My Čechoslováci máme staršího, slovutného básníka — Jan Kollár se jmenuje — jehož velké životní dílo „Slávy dcera“ podnes skýtá příležitost našemu národu uplatňovat rozličné ..text pokračuje
