Pokračování textu ze strany 6
“Řítí se zrovna na mne!” řekla čtvrtá hvězda, “Přivede nás všecky do neštěstí”, povídá pátá. “Je docela nezákonný”, dodala šestá.
Konečně dodala si sedmá hvězda odvahy a zavolala úlomek k sobě.
“He — ty tam!” křičela, “Co jsi zač? Odkud přicházíš? Kam máš zamířeno? Co tě to napadá, že se tady můžeš proti vší slušnosti tak potloukat?”
“Ptáš se mnoho najednou”, odpověděl úlomek.
“Co jsi zač?” ptala se hvězda opět. “Ptám se tě jménem ostatních hvězd“.
“Opravdu nevím” povídá úlomek. “Jistě nejsem ničím. Ulomil jsem se a cítím se tak volným a tak veselým, a život mi připadá tak divukrásný. Je mi docela lhostejno, kam přijdu, jen když mohu stále dál.”
“Slyšely jste už něco takového?” křičela sedmá hvězda.
Ne, to se jim ještě nestalo.
Beze slova zíraly jedna na druhou. Takovou řeč nebe ještě jaktěživo neslyšelo.
Když se zase trochu vzpamatovaly, začaly rokovati o tom, co by se mělo podniknout. Jejich porada trvala dlouho. Nejen že se jednalo o vážnou, neobyčejnou událost, ale šlo i o to, že nyní musela každá z nich dávati pozor na svoji dráhu, a mnohdy uplynula celá staletí, než se opět setkaly.
Konečně se sjednotily na tom, co by s tím opovážlivcem měly dělat. Jedno velké, důstojné slunce se ujalo slova a proneslo:
“Poslyš, dítě. Usnesly jsme se na následujícím: Když už jsi se jednou ocitlo na obloze, chceme se pokusit o to, abychom z tebe vychovaly pořádnou hodnou hvězdu. Přirozeně samo nahlédneš, že bude pro tebe lépe, obdržíš-li pevné, vhodné místo, než abys se tak na nejisto potulovalo po obloze.”
“Já nevím” povídá úlomek. “Co pak je to, hvězda?”
“Hvězda je to největší na světě”, pravilo slunce. “Hvězdy putují rozvážně a nezměnitelně po obloze; jsou povzneseny nad všechno nízké a hřmotné. Září každému jako dobrý příklad stálosti, míru a jiných ctností. Takovou hvězdou se můžeš stát, budeš-li způsobný. Čím jsi nyní? Docela nepořádné stvoření.”
“Tím chci také zůstat” řekl úlomek. “Daří se mi dobře, a bavím se mnohem lépe, než vy všichni dohromady. Na tom mi docela nic nezáleží, abych někomu svítil, a rovněž nemám žádné chuti, abych poskytoval dobrý příklad.”
“Jestli pak jste už něco takového slyšely?” povídaly hvězdy jedna druhé.
Ne, něco takového ještě neslyšely. Ale slunce mínilo, že je ubožák ještě příliš mlád, a tak dlouho se tu volně a nevázaně potuloval, že se na to musí vzíti ohled. Že se ještě jednou o to pokusí, aby ho přivedlo k rozumu.
“Budeš toho litovat, neposlechneš-li mojí rady. Samo se ujmu tvého vychování a počítám s tvojí vděčností. Když se budeš dobře držet, snad tě učiním svojí oběžnicí.” ..text pokračuje
