LESNÍ SNĚM.
Zprávu roznesla zase ptačí pošta po všech vrchách i údolích. Hned potom počala kleč ohýbati moře svých pružných větví, neboť se přes ně přehupovala chlupatá, černá těla medvědů, bratrů a dětí to Brum-Brumových. Úzkými pěšinami plížili se vlci, každou chvíli se zastavíce a při každé zastávce vyli, tak jako by chtěli svolati sněm celého světa. Mezi ně se mísily lišky s chytrýma očima a rezavým šatem, kuny, sem tam dupal jezevec, který hleděl, by včas na sněm došel.
Modrý les byl nejkrásnější les z Tater. Jak dvě brány vinula se k němu krásná údolí, v jichž namodralé zeleni svítily bílé břízky tak, jako když sedmikrásy v louce rozkvetou. Tu a tam se objevily v plošině korun prázdné skvrny, kterými vykukovaly špičky skal, tak jako by hlídaly celé to zelené stádo a celým údolím se vinul Stříbrný potůček, jehož stříbrná jasnost se na mnohých místech měnila v zádumčivou modř, ve které se shlížely mohutné koruny staletých stromů i vysoké, šedivé skály.
Někde se zdálo, že ho chce skála přikrýti svým temným ramenem, jinde si zase zaskotačil uprostřed malých oblázků, tak jako dítě skáče na jaře na trávníku.
Vběhnuv na Sněmovou louku uchýlil se na stranu k lesu, tiše ji přeběhl, protože se bál vyrušovati a hned zase zmizel v druhém údolí, kudy se namáhavě prodíral, místy i pod zemí běžel, až vskočil do Modré řeky, do těch míst, kde řeka prudce běžíc tříštila se o skalní prahy na tisíce vlnek, které chvíli skotačily, leskly se na slunci a uklidnivše se, splynuly o hodně doleji zase v klidnou Modrou řeku.
Okolo Sněmovní louky stály po okraji potůčku olše, břízy, někde i trnatá planá jabloň se objevila, za nimi stály modřiny, smrky a borovice a mezi nimi prohlédal tu a tam vzácný tis.
Večer, sotva že se setmělo, vstoupil starý Hau na louku a zavyl. Ihned se zde objevil Brum-Brum, přišli jiní vlci a s nimi mnoho zvěře ze všech koutů lesa.
Oba si sedli uprostřed louky a okolo nich se rozestoupila všechna zvěř ve velikém kruhu. První počal mluviti starý Hau: „Bratři i ostatní obyvatelé lesa! Já, jako nejstarší vlk lesa jsem vás svolal proto, abych vám oznámil nový zločin člověka, totiž zavraždění mladého Skoka, nejkrásnějšího srnce hor, Zločin je to proto, že nevraždil pro svou potřebu, nýbrž pro rozkoš, neboť má jiné potravy dosti. Jeho rukou zahyneme i my někdy, neboť on se nepotýká s námi svou silou, nýbrž lstí a podvodem. Vím, že naše záhuba jest skoro neodvratná a toť jest již náš úděl.“ Po těch slovech zavyl a s ním vyli ostatní vlci píseň svých praotců, píseň o hojných lovištích, obrovských lesích a stepích, píseň plnou neukojené touhy po těchto krajích a zároveň výkřik zloby proti svému utlačiteli. Potom pomalu tato prapíseň usínala a jen černé skály tam v temnu ji vracely ještě zadumčivější v podobě ozvěny.
Když i ozvěna přestala, ozval se starý Brum-Brum: „Za svého mládí, což už je hodně let, slyšel jsem v lesích ránu a pospíchal jsem k místu, odkud vyšla neboť jsem se chtěl dozvědět, co se děje. Pojednou se rozhrnulo houští a já vidím člověka, který proti mně napřáhl dlouhou dutou hůl, ze které pojednou vyšel blesk a hrom, mně se zaslepily oči a na přední své tlapce jsem ucítil palčivou bolest. Když jsem zase mohl prohlédnouti, člověka tu nebylo.
Pospíchal jsem do Hadí sloje, kde měl lože můj otec, abych se ho zeptal, co se to dělo. Ve sloji jsem viděl otce celého zakrváceného, kterak se bolestně choulil na loži z mechu. Ten mi vypravoval, že mu to udělal člověk hromovou holí, kterou nazýval puškou a že se dovlékl stěží sem do jeskyně, aby zde dokonal.
Chtěl jsem se ihned pomstíti, ale otec mi pravil: „Na člověka nechoď nikdy, když má něco v ruce, neboť by to byl nerovný boj. Teprve tehdy, až ho potkáš beze zbraně, teprve potom jdi na něj tváří v tvář a teprve tehdy by se mohl nazývati Pánem Lesa, zvítězí-li, což se jistě nestane.“
Já jsem mu namítl, že člověk bez duté hole nikdy do lesa nepřichází, On mi ale počal vyprávěti zvěst lesa, kterou slýchal od svého otce: „Nechte člověka v jeho zákeřném díle, neboť nezhubíme-li ho my, zhubí se on sám. Kácí lesy, dříví odváží pryč, ale až bude lesů málo, počne se otravovat vzduch, vysušovat, nebude mechu, do kterého by se zasákla voda při řídkých deštích, ta při bouřích seskočí prudce se skal dolů, rozvodní se a bude ničit to, co člověk pracně vystavěl, na čem spočívá jeho pot i krev, Potom ale nebude následovati dlouho zase žádný déšť, vše rychle vyschne, řeky vyprahnou, na polích, které člověk pracně upravuje, vše zahyne žárem slunečním a jemu, Pánu světa, jak se hrdě nazývá, se nebude dostávati chleba, té potravy, kterou nyní pohrdá.
