Křesťanské učení vrací člověka k původnímu poznání sebe, jenom že nikoliv sebe — živočišného, nýbrž sebe — Boha, jiskry boží, sebe – syna božího, Boha právě takového, jako jest též Otec, ale uzavřeného do živočišného obalu. A uznati sebe za tohoto syna božího, jehož hlavní vlastností jest láska, vyhovuje též všem oněm požadavkům rozšíření oblasti lásky, ke které byl přiveden člověk společenským názorem životním. Tu pro zachránění osobnosti bylo nutno stále většího a většího rozšíření oblasti lásky, byla láska nutností a vztahovala se k určitým předmětům, k sobě, rodině, společnosti, lidstvu; při křesťanském názoru životním láska není nutností a neváže se k ničemu, nýbrž jest podstatnou vlastností duše lidské. Člověk nemiluje proto, že jest mu výhodno milovati onoho nebo ony, ale proto, že láska jest podstatou jeho duše, proto že nemůže nemilovati.
Křesťanské učení jest pokyn člověku, že podstatou jeho duše jest láska, že blaho jeho nevznikne tím, bude-li milovati toho nebo onoho, ale tím, že bude milovati počátek všeho, Boha, kterého poznává v sobě láskou, a proto bude milovati všechny a vše.
V tom spočívá základní rozdíl křesťanského učení od učení positivistův a všech theoretiků nekřesťanského všesvětového bratrství.
Taková jsou dvě hlavní nedorozumění ohledně křesťanského učení, ze kterých vyplývá většina falešných úsudkův o něm. Jedno jest, že učení Kristovo učí lidi, jako za dřívější doby, pravidlům, jež lidé jsou povinni plniti, a že pravidla tato jsou nesplnitelna; druhé, že všechen význam křesťanství zakládá se v učení o výhodném spolužití lidstva jako jedné rodiny, k čemuž, aniž potřeba zmiňovati se o lásce k Bohu, dostačí jenom plniti pravidlo lásky k člověčenstvu.
Falešné mínění učených lidí, že v učení o nadpřirozeném zakládá se podstata křesťanského učení, že však životní učení jeho nedá se upotřebiti, jest spolu s nedorozuměním, které vyplývá z tohoto falešného mínění, jednou příčinou nepochopení křesťanství lidmi naší doby.
PROSINEC — MĚSÍC DLOUHÝCH NOCÍ.
Černé, dlouhé noci, ale bílé dni, které svítí sněhem a do nichž mráz vykouzlil svá čarovná znamení. Pohádkové kresby na oknech, jíním zahalené keře a stromy, sněhové kužele stromů oblečených do závějí v lese — a pak při obzoru v bílých mlhách jitra rudý kotouč slunce, vzácného hosta, — takový je prosinec.
Příroda však nezemřela, Pod sněhem jsou skryty zárodky nového života. Jsou tam v zemi uložena semínka, jež vítr a tíže, neb i zvířata rozsely. A na větvičkách jsou pupeny, které z jara jen se rozvinou. Teď se vám nabízí zajímavé studium, Bude to jedna kapitola z vaší knihy stromů, kterou budete moci si vyplňovat po celou zimu, než se země zase zazelená: o holých větvičkách s pupeny. Musíte podle pupenů poznat strom, Všimněte si, kde sedí pupen, zda za jizvou opadlého listu (to nejčastěji), nebo stranou, kolik jich je pohromadě a zda v řádce nebo za sebou a jak jsou pupeny seřazeny na větvičce, zdali proti sobě nebo ve spirále, uvidíte, že je to celá věda a velmi zajímavá.
