… jiného nežli my? A proč by tedy měly mít vznešenějšího jména?
Je to vidět i z toho, jak si Petr později vedl ve světě.
Zatím co se tak otáčel několik milionů let a zářil světu jako dobrý příklad stálosti a míru a všech možných ctností, docela zapomněl na svoje lehkomyslné mládí. Jestli ho některá z hvězd na to upamatovala, stavěl se, jako by tomu vůbec nerozuměl.
A když se jednou jiný úlomek oddělil od svého slunce a potuloval se po nebi jako kdysi Petr, byl právě tak rozhořčen a popuzen, jako byli tehdy ostatní nad ním. — — —
Avšak potom ho potkala strašlivá věc.
Jako vyučená hvězda běhal po několik set milionů roků, když tu najednou objevil rozličné podivné skvrny na svém povrchu. Vypadalo to tak, jakoby se na těch místech tvořila kůra.
“Co to má být?“ zvolal.
A když zpozoroval, že už tak mohutně nezáří jako dříve, vážně se ulekl.
“Mně se zdá, že uhasínám”, povídal si.
Ale země, která se tou dobou ocitla v jeho blízkosti, mínila:
“Naopak, milý kolego — — — jenom jsi se sevrkl. Teď jsi v stavu státi se zralým mužem, který skrývá žár ve svém nitru. Už jsi se nasytil věčného svícení, které se sice zcela pěkně vyjímá, ale k ničemu nevede a když tak dlouho trvá, také se zmrzí.”
“Bůhví že ne!”, křičel Petr. “Snad nemyslíš, že bych chtěl být takovým ohyzdným černým balvanem jako ty? Chci být a zůstati hvězdou a zářit jako dobrý příklad stálosti a míru a všech možných ctností.”
“Podívejme se!” prohodila země. “Skvrna na jednom tvém poli roste — — — a teď k ní přistupuje nová. V několika milionech letech budeš na svém povrchu právě tak černý jako já, a musíš se spokojit s odrážením světla.”
“Ale já nechci“, křičel Petr.
“Na tom se nedá nic změnit”, mínila země. “Co se má státi, stane se. Já jsem kdysi také zářila, ale už jsem to bohudíky překonala.”
Petr pokračoval ve svém nářku.
“Člověku s léty přibývá rozumu”, podotkla země. “Jen ať se mládež vybouří, proti tomu ničeho nemám. Ale zralí lidé, jako my dva, my už musíme hledět, abychom v životě dokázali něco řádného. Budeš-li jako já, budeš na konec pln zvířat, rostlin a lidí, a budeš se cítit užitečným, váženým členem společnosti.”
“Nikdy”, prohlásil Petr.
“Uvidíme”, prohodila země. “Jdu teď svojí cestou. Až se opět setkáme, budeš jistě už rozumnější. Mnoho zdaru!”
Tím se země rozloučila. A na Petrovi se objevovalo vždy více a více skvrn; konečně přestal protestovati.
Za tři sta milionů let Petr se se zemí opět setkali.
“Podívejme, podívejme”, povídá země. “Už je tomu tak, jak jsem říkala. “Jaký jsi černý, a plný těch nejkrásnějších tvorů! To jest něco jiného, než na nebi se potulovati a svítiti.”
“Nevím, co tím míníš,” řekl Petr. “Nemám nic společného s bláznivými hvězdami. Jsem rozhodně významnější než ty. Jsem středobodem světa.”
“Ach, ubohý tlachale,” řekla země...text pokračuje
