Pokračování textu ze strany 10
… dětičky, které ještě maminky položí do peřinky, jí mám tolik, jako pro vás. Jen mi svoje srdíčka noste, tělíčka svoje mi dávejte. Budu vás líbat až zajásáte a rozezpíváte všechno.
Stojí poutníčkové malí, hubičky mají otevřené, zoubečky jim svítí a tělíčka rozkoší se chvějí. Tančí, zpívají, jásají sluníčku děti celý, celičký den u potůčku jarého. Dědeček starý a hajný jdou okolo, chtějí se zlobit na prosebníčky, ale nemohou. Tváře jim měknou a musejí se usmívat. Dlouho se z dálky oba dívají a nějak jakoby nemohli odejít. Děti jich nevidí, Slavnost mají, se sluncem hovoří. Pro nikoho očí nemají, jen pro ně.
Odchází sluníčko za hory, daleko na jih jde. Loučí se s kytičkami, lesem, potůčkem i s námi a šeptá nám: Přijdu, přijdu.“
Voláme za ním, klaníme se. Tančíme, zpíváme sluníčku poděkovaní. Tak se loučí naše Věrka:
Děkujem ti, děkujem ti,
naše sluníčko,
líbáme tě, hladíme tě
na líčko.
Lese, lese, lesíčku,
zpíváme ti písničku,
že tě máme v srdíčku.
Na zdar bratříčku.
Tak zas zpívá Jindra s Láďou. Kytičky jsme pohladily po schýlených hlavinkách, k potůčku se skláníme a líbáme jej a jdeme tiše domů. Je v nás jasno, každého rozjasníme, koho potkáváme, každý se zastaví, dívá se za námi. Vždyť každý vidí, že nás sluníčko líbalo. Jsme pyšní, ale láska z našich srdcí přeje každému: Na zdar. Rozveselujeme se a zpíváme celou cestu od první vesnice, do které jsme vešly, až domů. Jindra, Máňa a všichni skoro zpívaly až domů za stůl, až k mamince okolo krku. Tam teprve políbením maminečky drahé umlkáme a obětujeme tělu jídlo. Přibíhá babička, jinde tetička, někde sousedka a všichni jsou z nás veselí a začínají zpívat. My už i velké nakazíme a ničeho se nebojíme.
Neboť, jak Láďa a Humlík zpívají:
My jsme děti veselé
a rády se máme,
učíme se, tancujem,
pěkně si zpíváme.
Tralalala, lalala,
tralalala, lala,
tralalala, lalala,
pěkně si zpíváme.
A:
Sluníčko, sluníčko,
vyjdi ven z hory!
pojď s námi tancovat
do ráje.
Pojď, pojď, pojď —
tak zve Anča druhého dne ve škole sluníčko a láká je krásným tanečkem. že ono zrovna utíká k nám.
Máme je rádo, sluníčko naše a denně je pozorujeme jak ráno vstává a večer do rudé postýlky ulehá. O prázdninách celé dni mu dáváme svoje tělíčka líbat a běháme k němu nahé, upřímné a čisté.
V podzimu zatím volá Věra: Ať se ti nic nestane, ať se ti nic nestane, A je to tak starostlivé, že žádná maminka tak synáčka neprosí. Neboť to není jen přání, ale hluboká, vroucí prosba za drahé sluníčko. V zimě na ně stále myslíme, hned ráno a po celý den je vyhlížíme a vzpomínáme. Když sluníčko někdy se ukáže, necháme učení a běžíme mu zatančit, zazpívat, pohádky, co jsme napsaly, mu přečteme, svou práci mu ukážeme, pusičky mu posíláme. Povídáme pořád o jeho boji se zimou, sledujeme je a tleskáme sluníčku, vítězí-li. Nevidíme-li je však dlouho, voláme a prosíme písničkou Věřinou, nebo Máninou:
Sluníčko, sluníčko,
sviť nám, sviť,
sluníčko, sluníčko,
přijď k nám. přijď,
na tebe čeká v zimě lid.
Sluníčko, sluníčko,
přijď k nám blíž,
na tebe čekají děti již,
Přijď k nám, přijď!
Sluníčko, přijdeš, viď?
Sluníčko, sluníčko, vstávej,
rozesměj moje tvářičky.
Sluníčko, sluníčko, vstávej,
ozlať naší babičky
šedivé vlásečky.
Vlásečky šedivé,
ozlať jí je,
slunce milé.
Naše Markéta vymalovala krásnou chaloupečku, vše pro sluníčko, a zve je do ní. Je samý květ. Všichni důvěřivě, vroucně a teple prosíme, všecko minulé v nás ožívá, co jsme v prázdninách na cestě ke sluníčku prožily, všeho vzpomínáme, písničky, tanečky se vybavují, zkrášlujeme je a zapisujeme i jiným pro radost. Milujeme slunce zlaté a připravily jsme mu krásnou slavnost, slavnost zimního slunovratu. O té vám povíme jindy i v notách, neboť naše slavnost se celá zpívá, naše slavnost je opera.
.
