Z DUŠEVNÍ DÍLNY NAŠICH JUNÁKŮ.[1]
ŽIVOT.
Když život dával po prvé našim duším klíčiti a růsti, my jej zřeli šťastní v podobě ilusí, duše naše překypovala energií mládí, jejíž sílu chtěly naše snahy vybíti.
Byl to žár ohně, jenž šlehal z našich duší. Ve svých halucinacích zřeli jsme, jak oheň náš tvoří obrovskou mléčnou dráhu v kosmu žití. Vlažný vítr vycházející ze žáru jeho mile se vléval do vychladlých duší lidských, jimž byl dán v úděl nečas života. Byly to krásné mozkové revoluce ducha a žití... — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Neúprosně pravidelný běh spirály života, šinul se pomalu kletbou stiženými, lidskými městy. — — — Hluboce inspirováni zírali jsme, jak v mlze se blyšti kopule slavných chrámů měst a tu všechny naše touhy měnily se v touhu žíti v těch střediskách kultury. Zrakem, v němž byl zřetelný odlesk síly našich extasí a snů, snažili jsme si uvědomili všechny ty čarovné zvěsti, jež svým pohádkovým vláknem obepínaly cimbuří zámků a paláců; burácejícími tóny v nejkrásnějších teskných i žhavých barvách jsme si odhalovali nitro své a uchvácení zřeli jsme silhouetu dneška v rudém pozadí minula. —
Ale jako divokým cyklonem rozmetány, rozpadly se všechny naše sny a ideály, a síla nadšení klesala neharmonickou stupnicí v odpor a hnus... Probudivše se, našli jsme se se svými sny 0 nekonečném mládí lidství v chladných mlhách špatností a černého bahna měst. Bezmocní se svými slabými pažemi zmítali jsme se v loužích bídy. — — — Smutni zírali jsme na spoustu dýmu jak zlověstnými mraky se točila a zdvihala v těžkých křivkách nad střechy činžáku i bídných chatrčí. Jejich černava i se svou zhoubou se usazovala všude, kudy se líně táhla, i — v duši života,
A lidé? — Ti se tu hnali ustrašeně zpitomělí v kolejích občanského života, Ale kam? —Nedovedli říci.
Nač jsou jim hloupí mravokárci a básníci nového života? — zajisté zbytečná chamraď a přítěž, vždyť oni jsou hotovými lidmi, „řádnými občany“ — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
Jednou, když jsme se probouzeli k novému ránu, vzpomněli jsme, zda tam venku ještě vychází slunce, rdí se krvavými západy, zda tam venku žije příroda, která uznává pouze Velkého Ducha a tu obracejíce se bolestnými tvářemi k světlu, s žalnou touhou vzpínali jsme ruce k Slunci, — jež nám tak dávno zapadlo.
— — — V našich duších se uhostil klid, A tehdy naše víra, tichá a snivá, silou svých extasí obracela naše duševní zraky do dálky vzdálených věd, duše cítila krásu těla svého chrámu, o nových zdrojích silného poznání tušili jsme. — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
— — — To byl den našeho zrození a uzdravení. Řekli jsme si: „chceme“ a zřeli jsme se duševně „jinými“, „obrozenými“. V tom okamžiku před námi jako drahokam zasvitlo světlo nového dne naší cesty. Zář jeho rostla čím dále tím intensivně i, až úplně jí prodchnuti našli jsme ji uvnitř sebe a stala se nám pudem.
- ↑ „Lesní Sněm“ pro nával látky odložen do příštího čísla.
