ODMĚNA.
Po skalní stezce běžel mladík, drápaje se přes balvany, skákaje přes rozsedliny. Když doběhl vrcholu, nezastavil se, aby se podíval kolem na vzdálené pahorky a lesklá jezera ležící dole. Rychle sestupoval do údolí. Tmavými roklinami se prodíral, kde stinnými místy a po třpytivých kamenech hučela voda. Pak se dal lesem a širými bažinami. Jeden den, dva dny, jednu noc, dvě noci spěchal Pheidippides horami, jež se rozkládají mezi Athenami a Spartou. Na moři nedaleko Athen uzřel pestré loďstvo. Peršané přitáhli v tisícihlavých vojích a podmanili si cestou řecké ostrovy. A nyní vylodili obrovskou moc mužů a ti čekají na planině Marathonské, dvacet dvě míle od města Athen. Správci Athen řekli: „Potřebujeme pomoci hrdinných mužů Spartanských. Pošleme rychlonohého Pheidippida s poselstvím a oni přijdou a půjdou s námi proti tomuto nepříteli z Asie.“
Celý zaprášený, žíznivý a hladový, a s nohama rozdrásanýma, doběhl Pheidippides do Sparty. Když správci města se shromáždili, mladík řekl: „O muži spartanští! Peršané přišli, Chtějí udělati z Atheňanů otroky a květ drahé naší vlastí zvadne a zhyne. Ale nikoli; vy Sparťané nebudete tupě a zarputile se na to dívati, jak Atheny umírají? Odpovězte mně rychle. Jakou pošlete pomoc? Moje nohy jsou ještě dosti silny, aby pádily nazpět — och, poběžím jako blesk — a donesly zvěst o vašem příchodu do Athen!“
Sparťané se podívali na Pheidippida a každý na sebe. Někteří mlčeli, někteří bručeli, někteří se smáli. Začali uvažovat, rozmlouvat; kdežto mladík stál čekaje — třesa se jako oheň, jenž má zapáliti suché dříví. Jeden z předních mužů pak řekl: „Mladíku, nesmíme býti ukvapení a pošetilí. Musíme si věc rozmysliti. Ostatně, vy víte, že my nikdy nejdeme do války, když jest vidět jen půl měsíce. Až měsíc bude v úplňku na večerní obloze, bude dosti času se rozhodnouti. Do té doby — bude to jenom tři nebo čtyři dny — nemůžeme dáti vám odpovědi.“
Jaké výmluvy! Jaké vytáčky! Nikoli! Spartě to nepůsobí žádnou starost, aby pomohla Atheňanům v jejich neštěstí. Pheidippides by byl málem padl na zem studem a zoufalstvím. Ale musí to Atheňanům oznámit! Nezůstal ani, aby řekl Sparťanům slovíčko hněvu. Běžel opět přes kopce a pláně, nabíraje cestu lesy, brodě se potoky, těžce oddychuje, zapocen, sténaje.
„Ah,“ naříkal, když se drápal kamenitou cestou, „už nebude žádný Řek nositi korunu z dubového listí, olivového listí nebo z vavřínu. Otroci nemohou nositi koruny. Nemohu se dívati na tak falešné lidi jako jsou Spartani nebo na otroky jako budeme my Atheňané. Budu se raději dívati na tyto divoké, kosmaté hory Parnasu.“
Co to? Co to je v roklině skály? Co je to tato divná bytost, jež sedí tam mezi visícím břečťanem a mechatými kameny? Jest to koza nebo jest to člověk, nebo je to na půl člověk, na půl koza? Jest to bůh Pan? Ano; jest to bůh Pan. Pan má rohy kozí, rostoucí mu na čele. Kroutící se jeho vous splývá mu na prsa. Jiskřivé a laskavé jsou jeho oči. Má ramena a trup muže, ale nohy a kopyta kozy.
„Zastav! Pheidippide,“ vzkřikl bůh Pan.
Athenský mládenec se třásl a mozek mu vířil.
