Stránka:vatra-22-8.djvu/12

Mým rájem je příroda. Žiji sám jak Thoreau. Můj „Walden" stojí mezi mohutnými stromy, je ukryt v nich docela a bílé střemchy kývají svými hrozny jemu do oken, šeříky naplňují svou vůní jeho místnosti. Slavík přiletěl za mnou. Tak bydlíme spolu, on v bezo- vém houští, já ve „Waldenu“. V noci zpívá tak dlouho, než jdu spat. A ráno udává tón celému choru malých mých přátel, kteří mne budí. Nebojí se mne. Když studuji, volá na mne, ozvu-li se, odpovídá. Ohlédnu se — sedí nade mnou na větvi nad stolem, u něhož pracuji. Tedy samoty vlastně na světě není. To čemu lidé říkají sa- mota, to je nejkrásnější společnost. Tu není falše, Tu každý si hude svou. Každý otevřeně a upřímně. Tu nestydí se nikdo nahou svou krásou chválit Tvůrce. Tady ty Kerie naproti mně, ty jistě si trou- fají mnoho: chtějí být zlaté jako Slunce — a jsou. Kdybyste s nimi šli do města, vzbudili byste sensaci. Jak uboze vypadají květiny na trhu v městě, To je smetiště. Zde jsou ony drahokamy a já se bojim šlápnout na lučinu za mým parkem, protože jsou tam sedmi- krásy tak krásné a tak něžné! Vždyť se rozevřely jejich květy a přímo pějí hymnu o nevinnosti. Chodívám se ráno modlit k jabloní. Je celá bílá. Je to sen či skutečnost? Před několika dny byla růžová jako úsměv. Dnes je cukrově bílá a tak křehoučká, že jen včely jsou hodny se jí dotknout, Je obalena květy. Přivedl jsem chlapce před ní a řekl jsem jim: „Vizte Zázrak!" Před ní stojíme němi. Chvála Velkého Ducha! Ubozí lidé, kteří nevěří! Člověk se oprošťuje. V městě se lidé baví. Koncerty s faleš- nými toaletami? Divadla s lidmi pochybného života? Restaurace a plnění břich? Život je něco víc. Tam kde člověk dovede být sám začíná život. Teprve zde, kde slunce svítí na mne zelenými listy až krvaví se jejich nervy, teprve zde kde cítím, jak to bylo dobře, že jsem za pravdou šel, i kdyby celý svět byl proti mně, dobře, poněvadž On je se mnou — teprve zde žiji. Tam dole v nížině, ňadra jsou sevřena, duši to tísní — musím čekati každým krokem kopnutí a ránu, jsou lidé zlí a společnost lidská zkažená, ale zde dýchám zhluboka, rozhlížím se směle, vesele tluče srdce — žiji! Sílo samoty! Jak šťasten jsem v Tobě! Maličký jako ta kvě- tinka, skromný jako sedmikrása, tichý jako smrky, — ale jásám jako ten ptáček. Nemyslím, že člověk musí býti šťasten. Carlyle také říkal, že ne. Myslím však že člověk nemůže být bez lásky. Tolstoj na- psal kdysi něco úžasného o sobě: mám rád zahradu, mám rád děti. Ano, a přece nebyl šťasten. Drásalo ho mnoho bolestí, až do smrti ho drásaly. Ale život jeho měl smysl Heslo: Za štěstím! je nebezpečné! Zvrhlo se někde v touhu po dolarech, jinde v rozkoše smyslů. Život je něco jiného než štěstí! Je bolest štěstím? Ale bolest jest krásná, ba zdá se, že největší krása rodí se z bolesti. Mohl bych hladit kůru bříz s tou odevzdanou duší, kdyby nebyla přišla bolest? Hledám v nich přátele. Mohl bych se tolik těšit kvítkum na lukách, barvám jejich, milému pohledu jejich, kdyby nebyla přišla bolest? Mohl bych cítit tolik, až mě to trhá srdce, 122