Pokračování textu ze strany 11
… vyšívané indiánské zástěrky, jednu pestřejší než druhou. A tak tu stojí za svým náčelníkem, všichni zírajíce k místu, kde ranní červánky kupí se kolem jasu, jenž stává se zlatem oči oslňujícím. Najednou zázrak! Slunce se vyhouplo na obzor, milované slunce. Všichni se klaní před touto září, indiánským znamením mlčky přijímajíce slunce do svého srdce.[1] Pak náčelník zvolá hromovým hlasem: „Hurrá, my slunce v srdci máme, radujme se!“ A nastává divoký rej. Běhá se v kruhu, plíží se hoši po zemi, aby pak divokým skokem a několika přemety našli si nová místa a odtud spojují se všichni k tanci. Tanec Slunce. Kdo jej vymyslel? Jaká nádherná rhytmika, jaká pružnost mladých těl. Hned medvědy jsou, hned hady, hned kočkami — a pak najednou lidmi, vzpínajícími se k obloze a slunci, sebevědomými, prozářenými tvory, chloubou Přírody.
Náčelník zvolá: „Kupalo!“ Srazí se všichni v hlouček a za divokého jásotu vyrazí se stráně dolu k řece.
Hold vodě, slavnost prvního jarního koupání!
Ještě několik slov náčelníkových, vyjadřujících díky vodě a výzvu k čistotě a – a již se střemhlav vrhli všichni do chladné bystřiny. A jaký to divoký rej ve vodě: přestřelování hladiny kamínky, vodotrysky z pěstí, honičky ve vodě a pod vodou — a tu najednou hřímavé: „Hurrá! Hrr na jesetera!“ a všichni vrhnou se do svých člunků a loví jesetera harpunami, jež měli v člunech připraveny.[2] Na konec uzavrou, držíce se za ruce, kruh ve vodě a zpívají písně.
Náčelník volá: „Pod kvetoucí stromy!“ Divoký útěk z vody pod stromy (sakura). Každý si najde svůj strom, kvetoucí třešni neb jabloň a oddá se klidu a přemýšlení, svým myšlenkám. Mezitím procházejí někteří (či některé) ověnčeni květinami jako faunové nebo víly stromořadím a zpívají náladové jarní písně. Na konec vše utichne v odpoledním klidu a do západu Slunce slyšíš jen včely bzučet. Mlčí se, ale zraky se otvírají a srdce mluví, neboť Příroda k němu promluvila. Junáci voní ke krásným květům, procházejíce se a sedají zas, dívajíce se do stromořadí, do sadu, jenž je záplavou smějících se květů, pravou mluvou Jara – mlčelivou písní Probuzení.
Jednotlivci a některé dvojice odešly daleko do lesa. Mnohý o samotě v tichu zbožně naslouchá písni ptáčka a vrátí se ještě šťastnější.
Žhavá koule sluneční padá k obzoru. Pod jedním stromem už se tančí. A tak oživne v okamžiku sad. Tančí se a výská, zpívá a volá, jásot a radost rozechvívá klid Přírody — neboť „člověk se probudil” a díku má plné rty i pro Slunce, i pro květy. Tanec květů — kdo nám jej složí? Písní květů nebude málo. A tělo tvé, junáku, to bude se pyšnit svou krásou zde přede všemi — neboť i ty stromy jsou tvoji bratří, stejně krásní a ty přišel jsi k jejich hostině vděku a radosti.
Hlasatel volá na sněm s blížícím se šerem. Všichni se oblékli do úborů slavnostních, do obřadních rouch, všemi hodnostmi vyznačených a zasedají v sněmovní kruh. Ohnivec rozžal oheň a obřadu ohně účastní se celý sbor přítomný. Na to náčelník zahájil slavnostní sněm, připomenuv Dvanáctero, navázav na ně výklad o moci živlů, vlivu Přírody na Člověka a probuzení jarem, jež má býti symbolem a předtuchou velikého Probuzení V Člověku.
Přihlásili se junáci a promluvil každý o něčem krásném, čím ho uchvátilo jaro. Jeden přednesl svou improvisovanou báseň o kráse květů jabloňových, jeden vyprávěl, jak probouzí se les z rána, jiný se pochlubil, kterých ptáčků poznal řeč. A mezi tím písně a kozáček kolem ohně. Nováčci složili tabú a jiní byli slavnostně přijati za junáky.
Na památku odnesl si každý věneček pomněnek, které s obřadem (zpíváním) rozdal legendář (písmák) ke konci sněmu. Pomněnky živé na talíři ve vodě doma dlouho zůstávají pamětí probuzení.
