O DVOJÍM HRDINSTVÍ.
Koncem letošního března bylo v našich novinách vzpomínáno smutné události ze sportovního života českého: skonu dvou lyžařů, Hanče a Vrbaty, na Krkonoších před jedenácti lety. Znáte jistě obě jména i událost: není třeba zevrubně vyprávět. Četli jsme v novinách tehdy slova: „dva opravdoví hrdinové“ a že máme v nich „dva skvělé příklady; Hanč může býti vzorem vůle, již není velkou žádná překážka, Vrbata, podal krásný příklad obětavosti, neváhav ani na okamžik obětovati svůj život na záchranu svého přítele.“
Zamysleme se o tom taky trochu, mladí přátelé! Zdá se mi, že tato slova nejsou bez nebezpečenství. A to zrovna pro vás, mládež, která má ke sportu živý vztah.
| ⁎ |
Možno: sami zahořeli jste obdivem (a obdiv jistě je krásná věc, velmi potřebná pro vyšší bytí ducha! ubohá je i bude do smrti mládež, která se přidává k heslu „Nil admirari“, ničemu se neobdivovat!). Možno: vám samým stkví se před očima ten mladý tkadlec podhorský: prudce vstal od svého stavu ke krutému zápasu se živly, nechtěv dopustit, aby v padesátikilometrovém závodě na lyžích vítězem stal se Němec. Zjevuje se vám ve vzrušené obraznosti jeho postava a roste! roste! Jak lehounce oděn, jen v košili a spodcích, v orkánové horské vichřici s vánici a mlhou. v níž mizely tyče závodní, zcela samoten, uprostřed bílé poušti, končí na místě vzdáleném od lidského obydlí poslední kolo závodu; jak napíná poslední síly, jak železnou vůlí donucuje tělo, aby vydalo ještě kus energie, k vítězství nad Němcem, který musí být překonán. A jak vpravdě bojuje s pouhým přeludem, protože jeho dva soupeři Němci už dávno závodu pro běsný vztek živlů se byli vzdali. V tragické nádheře hrdinské, možná, ukazuje se jeho zjev vašim mladým očím.
Vedle něho (opět možná) připadá vašim zrakům snad o hodně menší ten druhý, ten mladý zedník Sokol, Vrbata, ze vsi Mříčné. Ten pro vás, možná, už ani nezáří. Neboť co udělal vlastně? Jel na lyžích z domova k závodům na hory, nalezl tam kdesi na bílé poušti už vysíleného, zmrzajícího závodníka Hanče, jen v té pouhé košili a spodcích, bez čapky, bez rukavic; a tu svlékl svůj kabát, sňal čepici, stáhl si rukavice, opatřil vším druha, spěchal sám nyní polovysvlečen pro pomoc. Zbloudil ve vánici, padl, zmrznul. Našli jej potom už ztuhlého.
Uhaduji? Hodnotíte, mladí přátelé, Hanče výše než Vrbatu, či nic? Málo bych znal mládí, kdybych nevěděl, že před vámi třpytí se Hanč mnohem víc než Vrbata. A není to jen mládí, kterému se takto třpytí. Výmluvně zjevuje se to i v jiných: Hančovi byl už roku 1922 postaven pomníček (nad vodopádem Pančavy) — pomník Vrbatův (nad Zlatým návrším) dosud dostavěn nebyl. To mluví; o vyšším hodnocení ..text pokračuje
