… aby se mladý člověk učil vidět a dýchat. Jak působí, svěže tělesný pocit volnosti a zdraví na mysl a cit.
Čistý vonný vzduch, chlad potoka, výsluní pasek, oddech celého těla, lahodný pocit chůze a skoků s množstvím pohybů při hledání, vylézání — to vše budí sebevědomí člověka. I myšlenky jsou jasné — tělesné zdraví vyvolává i duševní rozlet a rozběh. Václav neučil se při chůzi hledět daleko před sebe a kolem, ač míval hlavu skloněnou na každý kámen. Zúskostlivěl, ale už je smělejší.
Pozorujme život rostlin: Hle, vzpřímený růst lodyh a barevná zlatá koruna jestřábníčku. Každý list hledá výhled, obrací se po slunci, nepřekáží si vůbec navzájem, má svoje místo na slunečnu. Podívejte se na lodyhu s hora, jak si listy upravily na stvolu a stonku místo nejvýhodnější a vzájemně prospěšné. Nejlépe mařinka vonná rozprostřela kolo lístků pravidelně v růžici jako kol rodinného stolu, z něhož všichni jedí. I drsný bodlák umí rozložit kol středu své zprohýbané bodavé listy, aby sevřel jimi teplo jako dlaní a nachytal jimi i trochu vláhy, ač je tak skromný a otužilý, že se spokojí sedět na kamenité nevýživné podlaze jako horal v chalupě na kamenité stráni. — Každá rostlina učí člověka růsti zdravě, vzpřímeně, slunit se, rozvinout schopnosti těla a duše v plném slunci, žíti z vlastních pevných kořenů a zkušeností, po zákonu zdraví a lidskosti. — Ano, bodlák je jako uvědomělý horal, miluje svou kamenitou půdu, nedá se tak lehce vyrvat z kořenů, drží se zuby nehty domoviny, kde je mu nejzdravěji. Nepovrhujte bodlákem! Necháme jeho květné rudé hlavy, hrdě vztyčené, chráněné zdužnatělým stonkem a ozbrojené bodáky.
Člověk může býti na svém místě v kterémkoli prostředí, musí však zapustit kořeny ve vhodném místě, působit hrdostí a čestností své povahy. Není člověk člověku jinak blízek, nežli povahou. Pod drsnou nepřístupnou povahou kryje se často zlaté srdce, účinné, poctivé. Kdož ví, jak povaha zdrsněla, jak a proč se člověk oddálil od společnosti, kdo ho zklamal a proč miluje samotaření a tiché pozorování lidí z dálek. Samota dává člověku dosti šťastných chvil k sebepoznání a pozorování, není třeba důvěřivosti ve všem a důvěrnosti ve všem a ke všemu.
Hle, tu kdosi nepozorný ušlápl stonek divizny — ale divizna napřimuje se znovu, žene mízu z kořene do rány, zaceluje jí, svazuje si jí tlustší vrstvou kornatou. Soustřeďuj taky své síly, zaceluj rány, čistotným ošetřováním hleď je vyhojit – umenšuj bolesti sobě a všem kolem. Svět bude šťastný, když pochopí, že lze laskavostí a dobrotou uzdravovat rány a mírnit bolesti. ..text pokračuje
