MÍLA: OBRÁZEK Myslíte asi, co to je, že? Tedy žertem mu také občas řeknou Kar- fiólek, ale je to takový baculatý chlapeček, který vyrostl v samých zahradách. Již první jeho hlásek— slyšely vlaštovky pod střechou, a pěnkavy a kosi se zvědavě dívali do ' okna, jak asi ten klouček vypadá. A první krůčky, které udělal, byly se schodů na trávu, kde se radostí převaloval v „plném slunci. Když se . píchl o trn růže a tekla krev, nikdy
nekřičel a nevolal pomoc. Ani ká-
f— men mu nebyl nepřítelem a sblížil ' se i s jeho tvrdostí. Jednou ráno vidí, jak starší bratřík Vlastík leze po čtyrech. Hned je na zemi, souká se po čtyrech a nemotorně si přišlapuje zástěrku. Vyráží hu hu a prská. “ Klopýtne, posadí se. Tak ' ho to překvapilo, až ho to rozesmálo. _ Vtom vběhne kočka a leze po zídce na verandě. Bez rozmýšlení za ní. Po čtyrech jako ona vyškrabal se a drápe se na zídku s rozkoší a necítí závrati. Ještě že přišla mamka a snesla ho. To bylo vřískotu. Ale za chvíli se už zase široce usmívá a leze pod stolem a židlemi. V poledne přijde táta, ' „Tak co děláš, ty kulihrášku?“ „Ty kujihášku, ty kujihášku,“ opakuje si vesele. „Ty karfiólkul“ „Ty kafiójku.“ „Ty človíčkuf' „Ty čoíčkůu, hé. Což mohl Karfiolek “odpovídat o svém kočičím pochodu na zídku. Musil se smát, až vlnky smíchu zářily jak barevné míče a padaly na tátu, přivolaly mámu i skoro celé sousedstvo. A kouzlo dětství rozlilo se všude kolem vyvolávajíc jako odezvu světlo lás- ky, obdivu a důvěry v život.
