DVĚ POSELSTVÍ MLÁDEŽI
V Německu věnuje se hnutím mládeže daleko větší pozornost se strany veřejnosti než u nás. Berlínský literární týdeník vydal zvláštní číslo, věnované informativním článkům o jednotlivých skupinách mládeže, a požádal jednak vynikajícího básníka, jednak známého sportovce, aby napsali několik slov úvodem, jakési poselství mládeži. Tu je přeloženo obojí poselství, které neplatí jen mládeži německé, ale kterému porozumí jistě i mládež naše.
BÁSNÍK
Když před několika měsíci zemřel básník Rilke, mohli jsme z chování kulturního světa — z jeho mlčení, a ještě více z toho, co k tomu pověděl — zřetelně vidět, jak v naší době básník, jako nejčistší typ oduševnělého člověka, je zatlačován do jakéhosi vzduchoprázdného prostoru mezi světem mašin a světem intelektuální činnosti a jak jest odsouzen k zalknutí.
Obviňovat proto tuto dobu, k tomu nemáme práva. Tato doba není ani horší ani lepší než doby jiné. Je nebem tomu, kdo sdílí s ní její cíle a ideály, a je peklem tomu, kdo je proti nim. A protože básník, chce-li zůstat věren svému původu a povolání, nesmí se připojit a odevzdat ani světu Opilému úspěchem, světu panujícímu nad životem skrze industrii a organisaci, ani světu zracionalisované duchovnosti, jak dnes vládne na našich universitách, a protože jedinečným úkolem a posláním básníkovým jest, být služebníkem, rytířem a obhájcem duše, vidí básník, že jest dnes odsouzen k osamocení a k bolesti, která není věcí kohokoli. Všichni se bráníme bolesti, každý z nás je rád, je-li mu na světě aspoň trochu dobře a teple, a rád vidí, je-li okolím chápán a uznáván. Tak vidíme většinu dnešních básníků (jejich počet je beztak malý), jak se nějak přizpůsobují době a duchu doby, a právě těmto básníkům padají do klína největší úspěchy s povrchu. Jiní pak oněmují a tiše hynou ve vzduchoprázdném prostoru tohoto pekla.
Ale jsou ještě jiní básníci — a k těm patřil Rilke — ti berou bolest na sebe, podrobují se osudu a nebrání se tomu, vidí-li, že koruna, kterou jiné doby měly pro básníka, stala se dnes korunou trnovou. Těmto básníkům patří má láska, je ctím, jejich bratrem chtěl bych být. Trpíme, ale ne, abychom protestovali nebo láli. Dusíme se v nedýchatelném vzduchu světa strojů a barbarské nouze, která nás obklopuje, ale neoddělujeme se od celku, bereme na sebe toto utrpení a zalykání jako svůj podíl na osudu světa, jako své poslání, jako svou zkoušku. Nevěříme na žádný z ideálů této doby, ani na ideály diktátorů ani na ideály bolševiků, ani na ideály profesorské ani na fabrikantské. Ale věříme, že člověk ..text pokračuje
