Předpokladem jakéhokoli lidského hrdinství je víra, víra v něco vysokého, víra silná a hory přenášející, víra v ideu a v sebe; musím věřit, že má práce má smysl, mám-li ji statečně, t. j. dobře konat.
Ve všech oblastech lidské práce a lidské činnosti stále a stále se setkáváme s hrdiny. Ale my utkvíváme na nezvyklém, na tom, co má divadelní ráz, co je tragicky dojímavé a velkorysé. Vidíme Rosu Luxemburgovou a Karla Liebknechta, Sacca a Vanzettiho[1], nebo Colli a Nungessera [2], lidi, kteří pro svou věc položili život. Zajisté že se právem klaníme jejich odvaze a velikosti. Ale dnes chceme tu ukázat na hrdinství jiného řádu než je toto hrdinství smrti, hrdinství, odvažující se života pro nějakou myšlenku.
Příkladem tohoto hrdinství mohou nám být třeba Bakulovy děti. Kdo by dnes neznal Bakulových zpěváčků? Po celém světě jezdí, a všude je přijímají s obdivem a s uznáním. Ale ne toto uznání světa je činí junáckými hrdiny. Vzpomeňme na jejich začátky, nejisté, smutné a těžké, jako každé začátky. Dlouhou řadu, let šli po drsných cestách, ale vytrvali a vyhráli svou věc. Proč? Ředitel Bakule to nedávno pověděl: vytkli jsme si hned z počátku cíl. A protože ve svůj cíl věřily, nečekajíce především uznání druhých, ale především jsouce věrny svému poslání, pro to jediné se nám všem staly Bakulovy děti příkladem junáckých hrdinů.
V knížečce, která vychází zároveň s tímto číslem v naší knihovně „Les“, líčí profesor Em. Rádl, jak si Masaryk představoval ideál moderního hrdiny a jak sám také podal příklad pravého hrdiny, nezapomenutelný příklad, jak se chovat ve velké době. „Opravdový hrdina“ — čteme v této knížce — „je hrdinou sám v sobě, nikoli skrze uznání jiných. Největší hrdinství záleží v tom, zříci se slávy: žena v domácnosti, jež vychovává děti, dělník, učitel, každý tichý pracovník, konající povinnost jest pravým hrdinou, hrdinou před svým svědomím, jenž stačí na to, aby sám sobě všechnu slávu prokázal.“
Každé hnutí žije, dokud má takové hrdiny, dokud je poháněno touto hrdinnou láskou. Nemáš každodenní příležitost vyniknout tím, že zachráníš kamarádovi život. Ale máš každodenní příležitost, osvědčit svou oddanost a víru v myšlenku lesní moudrosti, osvědčit ji tichou, a jen zdánlivě neslavnou prací v kmeni, v družině, šířením našich myšlenek ve své třídě, ve svém okolí. Tichý hlas všedního dne mluví nutkavěji, mluví-li k vůdcům. Uslyšíme jej? Vidíme všichni horu velkých ohňů, vysokou a ztrácející se očím, možná že téměř neschůdnou, kam stoupání je těžké a dlouhé, ale slavné? Náš úkol je těžký a žádá vnitřní obnovy jednoho každého tak, abychom všichni byli srdcí hrdinných. Ale už přichází nová mládež, rozumějící této výzvě, mládež, které byla a má být naše Liga Janem Křtitelem.
- ↑ Ferdinando Nicola Sacco a Bartolomeo Vanzetti, byli anarchisté italského původu, popravení 23. 8. 1927 za údajné loupežné přepadění a dvojnásobnou vraždu, navzdory nedostatečným důkazům. Až 23. srpna 1977, prohlásil massachusettský guvernér, že bylo oba odsouzeni nespravedlivě a že „jejich jména mají být navždy očištěna”.
- ↑ Charles Nungesser a François Coli, byli piloti, co se v květnu 1927 neúspěšně pokusili na dvoupločníku Levasseur PL.8 „L'Oiseau Blanc” („Bílý pták”) o přelet Atlantského oceánu z Paříže do New Yorku. Zmizeli i se svým letounem beze stopy 8. května 1927. Jejich pokus jen o pouhé dva týdny zastínil svým výkonem Charles Lindbergh.
