KOLDA: VIGILIE
Za sedmerým mořem bylo sedmero. hustých pásem. Byla to překrásná krajina s obyčejnými lidmi a jednou divnou horou. Byla vysoká jako střecha světa, a že byla nepřístupná, lidé chodili kolem a neviděli jí.
Také do téhle země chodilo Jaro, aby rozdávalo zeleným údolím sedmikrásy a lidem štěstí. Mezi těmi lidmi žil člověk se srdcem skoro již mužským a s tělem chlapeckým.
Jednou slunce pořádalo slavnost. Ráno vstalo, rudé jako vzpoura. Všecky zelené věci po něm otočily udiveně své květy, ale sluníčko se dalo náhle" do žlutého smíchu a najednou zvonilo samým zlatem. Nohaté divizny zatroubily fanfáry a slavnost počala. Lidé byli udiveni, ale nepochopili, a že bylo hloupé tak udiveně stát, dali se do tance.
Chlapci se mužské srdce zamotalo v prsou a jeho oči se rozběhly po příkrém boku Vysoké hory. Ale na vrcholu šlehly do nich dva tenounké modré blesky. Byly studené jako dvě dýky a chlapcovy oči se ustrašeně vrátily.
U cesty plápolal vlčí mák. Chlapec jej utrhl a šel k Vysoké hoře. Nepřemýšlel o tom proč tam jde, on tam jít musel. Když přišel k úpatí, vzal rudý květ do úst a počal stoupat. Byla to tvrdá práce, skála zábla a z rozsedlin se černě dívala zima. Vše bylo modré, studené a ani jednou nešlehly již blesky s vrcholu a chlapec na ně čekal každý den marně. Stoupal již velmi dlouho, slunce i měsíc jej hnaly.
Přišla zima. Skály chrastily ledem a host mnohokrát těžce upadl. Rudý mák zrudl v jeho ústech tak, že se podobal ssedlé krvi. Srdce chtělo nahoru a všechno ostatní v chlapci volalo po teplých rovinách. A tu když se již obracel a chtěl sestupovat, dva tenké pásy světla dopadly s vrcholu na zledovatělou stěnu a rozlily se s cinkotem na tisíce stříbrných zvonečků, zvonících dívčím smíchem. Opět stoupal, ale led hrozil smrtelným pádem.
Unavené tělo plenil děs ze závratných hloubek. Železná ruka hrůzy chytala jej za hrdlo a do spánků bušila umíráčkem: „Vrať se! Vrať se! Zemřeš!“ Ale chlapec poslouchal jen své srdce: „Nahoru, neboj se! Nahoru!“ Zvonilo statečně.
Strašně jakési mocnosti zápasily v jeho duši a on přece stoupal. Nesl v sobě strašlivé bojiště, celé peklo křížového ohně, který jej tak často plnil popelem nevíry a zoufalství. Neviděl ještě vrcholu, nebylo kouzelných blesků, ale tvrdý život vykoval v něm ocelovou duši; Věděl již, že dojde. Tvrdě, pevně a přímo překonával všechny překážky a nyní i slunce mu pomáhalo. Bylo zase jaro.
Tisíce pramínků v puklinách se posmívalo tajícím krápníkům, které se zoufale vrhaly do hřmějících vodopádů a chlapec stoupal ..text pokračuje
