KMENOVÝ ŘÁD. Kmeny mívají svůj vlastní řád. Je třeba poslati jeden opis tohoto řádu jednacího náčelnictvu (náčelníkovi). Předně možno, že zde se objeví krásná iniciativa, jež poslouží i ostatním. Za druhé je nebezpečí, že by řád snižoval úroveň woodcraftu. Stalo se na př., že náčelník kmene, poněvadž byl kuřák, dovolil hochům od 18 let kouřit. Ovšem, že tito chlapci nikdy nebyli woodcraftery a už ani v Lize nejsou.
UČITELSKÝ KLUB. Bratři učitelé a sestry učitelky, hlaste se do Učitelského Klubu Ligy, který zakládáme. Bude mít letos svůj vlastní tábor.
AUSGLEICH
Wenn die Wolken ziehen, dann vollzieht sich ein Ausgleich. Der rauschende Bach murmelt von Ausgleich. In den rollenden Kieseln, die er bergab wälzt, vollziehen sich die grossen Gesetze des Ausgleiches zwischen Gebirge und Meere. Überall, wo sich Kräfte entfesseln, werden ausgeglichene Spannungszustände frei, und die „Energie“ ist nichts als das „Werden“ eines Ausgleiches. Alle Stoffe rollen in dem Maskenzug ihres ewigen Kreislaufes. Der Kreislauf leuchtet vom Himmel nieder. Die „Konstanz der Energie“ ist das Gesetz des Ausgleiches nur mit anderen Worten ausgedrückt. Das Leben besteht nur in ununterbrochenen Brückenschlagen. Es sucht fortwährend den Ausgleich zwischen den disharmonischen Dingen. Anpassung ist Ausgleichstreben. Der goldene Schnitt der Bauwerke, das „göttliche Mass“ der Kunstwerke ist nichts anderes als der gefundene endgiltige Ausgleich, das „Ebenmass“ ihrer Teile. Ein harmonisches Wesen ist ein gesundes Wesen. Ihm ist bestmögliche Dauer beschieden, solange es harmonisch bleiben kann. Der harmonische Mensch ist der vollkommene Mensch. Jede Einseitigkeit rächt sich und schadet. Man darf nichts übertreiben, muss in allem den dauernden Ausgleich suchen. Dann winkt sogar die Ewigkeit der Werke, seien es Kinder oder Taten.
Francé, Harmonie in der Natur.
HUNOVÉ NOVÉ DOBY
Vzpomněl jsem si, že Adam Smith a Gibbon nám vypravovali, že věky temnoty minuly, aby se už nikdy nevrátily; že moderní Evropa není v žádném nebezpečí osudu, jenž stihl Římské Císařství. Ta zátopa, řekli, už se nikdy nevrátí, aby pokryla zemi. A zdálo se, že soudí správně, poněvadž srovnávali obrovskou sílu osvícené části světa se slabostí části, jež zůstala divokou, a ptali se: Odkudž by přišli Hunové a Vandalové, kteří by opět mohli zničiti civilisaci? Nepřipadlo jim, že civilisace sama může dáti vznik barbarům, kteří by ji mohli zničit. Nepřipadlo jim, že právě v srdci velkých měst, v sousedství nádherných paláců a kostelů a divadel a knihoven a musejí, může nepravost a nevědomost stvořiti plémě Hunů divočejších než byli ti, kteří kráčeli za Attilou, a Vandalů, daleko náchylnějších k ničení než ti, kteří následovali Genserika.
Řeč Macaulay-ova v Edinburghu 2. listopadu 1852. (Vyplnila se za světové války.)
