Stránka:vatra-28-5.djvu/3

PO LETOŠNÍM TÁBOŘENÍ NA „WALDENU“ Táboření je veliký elixír života, nejjistější lék na rány. Nemyslím, že by- chom mohli být nemocni rny, lesní junáci, ale svět je takový: někdy mučí a krvavě bodá. S těmi duševními bolestmi těžko žít v táboře. Myslel jsem, že tam nepůjdu, abych jej neznehodnocoval. Sel jsem přece a hle, třebas podle potoka Bielé jsem mnoho slz vyronil, když chodil jsem tam zasmušen sám v prázdných chvílích, tábor dal mi také znova úsměv, radost, štěstí z toho, jak je krásně na světě. Nelze ničím nahradit, nelze nikdy opustit starou lásku: les, divočinu. Kouzlo její Tě chytne znova a znova & Všecko krásné, co jsi kdy žilv ní, ožívá, Ty sám omlazuješ se tolik proudy podvědomými . . . že z tábora vracíš se pln nejen nových sil, ale ocelově ztužen Ideály, za které —přísaháš si v duchu — budeš se bít, které dávají smysl Tvému žití ! A tak Les, zdroj Moudrosti veškeré, jest místem, kde Velký Duch mluví k člověku a je—li kde ]eho sídlo, není—li vlastně všude, je to zde. Les jest pln Tajemství, k němuž musíme se blížit s posvátnou úctou. Podstatou našeho náboženství jest víra, že Příroda je projevem Velikého Ducha, že je božská i s člověkem v ní, a ježto Les jest jejím představitelem, díváme se naň jako na Svatynz', kde třeba se modlit, byť ne vždy slovy. Bude to veliký výsledek výchovy woodcrafterské, docílí-li toho, aby tento názor vštípila lidem. Nic většího si nelze přáti. Ze je v tom celá hloubka Moudrosti Lesa, pochopí každý. Snažíce se v táboře proniknouti smysl woodcraftu, a stavíce svou lásku k přírodě proti zájmům civilisované společnosti ——viděli jsme, s kým a s čím se rozcházíme, budeme-li důslední. Jest proto jediné slovo: ne svět, ale svě- táctví to jest, ono povrchní zdání života, kterým strhuje ulice a škola mládež naši. Naše tabú, skládané pod širou oblohou za plápolu táborového ohně, vy— hraňuje se příkře proti nákaze, jež je dnes všeobecná: začíná korsem, cigare- tou afintěním—končí alkoholem a flirtem—mládí, slunné mládí brzo zhasíná. Kdyby ti hoši, co s námi kdy tábořili, byli zůstali v lese a nemuseli se vracet, jací by to byli dnes dokonalí lidé! Kdyby aspoň dva roky byli rostli tak jako první „indiánští hoši“ u Setona ve společenství stromů a za bublání potůčku, ošleháni větrem a opálení sluncem, jak pevné by to byly povahy dnes a nikdo by jich nezvrátil v jejich přesvědčení. Zel není tomu tak. Proto jsme se sešli letos V úzkém, intimním kroužku V táboře. V uzoučkém kroužku— a ukázalo se, že i zde mělo se vybírat a že z těch patnácti by jich maloučko zůstalo, kdo jsou hodni lesa, aby srdce své mu obětovali celé 9. nežili na polovic pro ty dva světy, tak protichůdné, město a les. Náš letošní tábor byl hezoučký tábor. Byl vážný. Mnoho se V něm prohovo— řilo a promyslelo hlubokých věcí života. Studovalo se v něm úsilovně —-