Pokračování textu ze strany 10
… upřímná. “Však ste řek', tak začněte.“
Na toto blahosklonné povolení jsem předstoupil. Vyprávěl jsem o Indiánech, životě v prérii, stupňuje své vyprávění do stále větší napínavosti, až jsem obnovil Cooperův lesk romantiky a vznítil jej v plápol oslavení Rudocha. Mezitím jsem pozoroval své hochy. Přál jsem si, aby všichni byli podmaněni a chyceni a aby nebyli oopalí.
Asi v osm hodin přestalo hašteření a hrubé žertování větších hochů. Malí hoši seděli oči jako na stopkách. Skupina se tísnila kolem mne. Viděl jsem na očích těch, kteří mi byli blízko, napjatý zmagnetizovaný pohled, když jsem vyprávěl napínavou příhodu o vyzvědači v nepřátelském táboře a jak se svými hrdinskými činy pokryl slávou. Když jsem skončil vyprávění, mohl jsem na jejich tvářích vidět rozechvění silného zájmu. Mohl jsem je cítit v souhlase s myšlenkou obdivu a zároveň lítostí nad tím, že se ho již nedočkali.
Podle mého odhadu dostavil se pravý psychologický okamžik. Po vhodné přestávce, jež má následovat po každém vyvrcholení, řekl jsem přemítavě: “Hleďte chlapci, jak si představujete, že by mělo vypadat naše táboření. Válet se jen tak jako dosud anebo to dělat po indiánském způsobu?”
Byla ovšem jediná možná odpověď v ovzduší, které jsem promyšleně vyvolal. – “Se ví, po indiánsku, budem jako Indiáni.”
“Dobrá, i mně je to po chuti”, řekl jsem. “Nuže, pamatujte, že my tu tvoříme kmen. Vy jste bojovníci. Každý bojovník má jeden hlas. Nejprve musíme zvolit Velkého náčelníka.”
Tu ukázali první známku zdvořilosti. – “Správně, počítáme, že to budete vy,” byla rychlá odpověď, jež se beze vší pochyby zrodila z právě vzniklého pouta sympatie.
Ihned jsem však potlačil tento návrh. “Nikoli, to nedělejte”, odpověděl jsem. “Já nebudu náčelníkem, já budu Medicinmanem. Za náčelníka potřebuji některého z vás.”
