“Nechtěl by ses vypravit do lesa na výlet, výborně by ses pobavil, a kromě zábavy neměl bys nic na práci?“ Jedinou odpovědí bylo přikývnutí, Nyní jsem oslovil druhého a třetího. Pokaždé se mi dostalo jen více nebo méně opatrného přikývnutí. I spokojil jsem se, předpokládaje, že to bylo smyslem setkání. Pak se slovy “pamatujte tedy na příští pátek po škole", odešel jsem, abych zařídil potřebné přípravy.
Všechny stany, tý-pí, čluny a kanoe byly dány do nejlepšího pořádku. Byly připraveny postele se slamníky, opatřena hojnost paliva, různé nářadí ke hrám a zajištěno dostatek dobrého jidla – nejen pro dvanáct hochů, které jsem viděl, ale pro osmnáct nebo i dvacet, kteří by snad mohli přijít. Posléze jsem opatřil kuchaře na vaření a výpomoc.
Na pátek bylo vše připraveno, Ke čtvrté jsme čekali kuchař a já – ale žádný z hochů se neukázal. Patnáct, dvacet minut po čtvrté a dosud nikdo. Nyní řekl kuchař, kterému se to nezdálo: “Povídal jsem vám, že z těch kluků žádnou radost mít nebudete. Jediné dobro, které byste jim mohl prokázat by byl řemen, který by dobře přilehl na patřičné místo.” – Ó, nikoli, stál jsem na svém, to jsem viděl již mnohokrát a nikdy z toho nic nového nevzešlo.
I čekal jsem, stávaje se stále nervóznějším a neklidnějším. Když bylo na hodinách již tři čtvrtě na pět, nemohl jsem nevzpomenout na starý chůvin verš “hostinu strojil jeden pán, o hosty stál a ač je zval, zůstal nakonec sám.”
O páté se však strhl u hlavního vchodu ryk a bouře a najednou společně přicházeli všichni chlapci, ale ne dvanáct, které jsem ve škole viděl, ne osmnáct, pro které jsem se zařizoval, ale dvaačtyřicet a každý měl pod paždí dvě staré přikrývky. Myslil jsem, že se jejich příval do táborového kruhu nikdy nezastaví. Ježto to byli Jenkijští hoši, přemohli malichernou ostýchavost ..text pokračuje
