ÚVODEM.
Již Rousseau varoval před jednostrannou výchovou rozumu na úkor citu i těla. Dávno vyhlásil tuto útočnou nauku: »Co je přirozené, jest správné.« A napsal: »Pozoruj přírodu a jdi cestou, kterou ti vytkla.«
Komenský, hledaje harmonii těla a ducha, zavedl do školy hry, jakožto rovnocenný předmět vyučování s předměty ostatními. Píše doslova: »Ozdobou hry bývají: mrštnost těla, veselost mysli, řád, hráti vtipně a pravidelně, vítěziti statečností a ne lstí.«
Masaryk říká: »Ve hře shledával bych protiváhu k nezdravým účinkům školy. Hra jest něčím svrchované vážným. Je to ona zvláštní naivnost, plné ponoření se do hry, co tak blaze působí na ducha i tělo. Nezbývá nám, než více si hráti… — Dítě by mělo více žíti v přírodě. Nutíme děti od nejútlejšího věku, aby si přecpávaly pamět, tvoří se tak knižní učenost, kdežto názorná soudnost zakrňuje… Při otázce školního tělocviku a her nejedná se o nic menšího, než o problém Rousseauův, Byronův, Schillerův, Goethův, v novější době Tolstého, je to problém světové literatury vůbec: Nevede-li — toť ta veliká otázka — naše civilisace, ..text pokračuje
