Pokračování textu ze strany 109
Přichází mladá generace, plna radikalismu, a chápe se těchto slov. V Seifertově nejbližším okruhu, jakoby pod jeho okny. V Berouně. V Dětech Živěny. A Seiferta bolí najednou hlava – chce vysvětlit, že to tak nemyslel. Píše předmluvu ke knize H. D. Thoreau “Walden” – kapka ke kapce, až to přeteklo a odchází z Ligy lesní moudrosti, kde ho k odchodu přiměli. Ale nezmůže se k radikálnímu prohlášení – zůstává to balanc. Jako v případě M. Jakoubka ze Stříbra obrací se političtí radikálové v Lize vůči němu – je snadné si z něho střílet. Opakuje, že myslel ideální komunismus, něco jako Gamma “Ježíš – Tábor – bolševik”, nebo ještě spíše něco jako L. N. Tolstoj. Ale tím nezastaví, čemu otevřel dveře v situaci, která odplynula. Liga lesní moudrosti byla politicky radikální, levicově radikální.
A nyní vzpomínám, co mi kdysi vyprávěl věrný isawanský junák. Po vzniku Komunistické strany Československa v květnu 1921 nastává v levicové sféře zápas o jednotlivé organisace, ke komu se orientují, zda k sociální demokracii nebo ke komunistické straně. Komunistická strana vysílala své věrné pracovníky do jednotlivých organisací a spolků, s úkolem, aby se dostali do vedení a přivodili rozhodnutí: orientovat se na Komunistickou stranu. Za tím účelem nebyli vedeni v členském seznamu strany. Neměli stranické legitimace. Aby nikdo nemohl dokázat, že jsou komunisté. Předmětem tohoto zápolení se stala i Liga lesní moudrosti. Věrný Seifertův junák Prokop Koudela s přáteli věřil, že se mu podaří připojit Ligu lesní moudrosti ke Komunistické straně – ale to se nepodařilo, hlavně Šimsovým a Vavrdovým vlivem, kteří se orientovali na sociální demokracii. Prokop Koudela s přáteli odešel – a vznikl ISAW. Zůstala hořkost vůči M. Seifertovi, a hořkost vůči bratřím Šimsovi a Vavrdovi. Byli obviňováni z oportunismu – Isawané byli přesvědčeni, že Šimsa myslel na svoji kariéru. Takovým lidem se ruka nepodává. Míla Vavrda se o to snažil. Ve Vatře VI, kterou redigoval, napsal dojemný, srdečný článek “Janošík“ (str. 4) – vzpomínku na Prokopa Koudelu.
- “Byl obětavý, k sobě úžasně přísný, odříkavý, až to zaráželo. Žel, že se o Janošíka pokoušela choroba již od sněmu zbirožského. Od té doby zdvojnásobil horečně pracovní tempo. Kolik bezesných nocí, které vystřídalo ráno bohaté na nové plány a naděje! Musel odpočívat – “ale u mne vlastně ani ten odpočinek neznamená lenošení”.
