Pokračování textu ze strany 111
… společenské-pracovní systémy Duchoborců a jiných. Kdo ví? Kdo ví? Možná by rád podal ruku Isawanům a řekl své hluboké Óoooo! Ale to je pouhá představa. To nebylo. Škoda.
Enyky benyky kliky be
abel fabel domine,
ece pece do tý pece
kraus!
Kraus! padlo na Isawany. Z řady ven!
Do programu “Seton v Praze” se nedostali. Lze dnes ještě zjistit, proč?
Nebyl jsem komunista – ani dnes nejsem.
Ale je mi líto, když se již podávaly ruce, že nebyli Isawané s námi. Patřili mezi nás – patří mezi nás. Jako nemohli M. Jakoubek ze Stříbra ani M. Jan Rokycana vymazat existenci táborských radikálů – i když je z nich bolela hlava.
--
Po létech mne Míla Vavrda zavedl k Rudolfu Pachovi a jeho manželce. Bydleli ostatně na Spořilově, nějakých deset minut od Vavrdů. Obdivuji krásný životopis P. Koudely, který napsal – a sám svázal – bratr Pach. Obdivuji krásnou kroniku ISAWu, kterou s láskou napsal a sám svázal bratr Pach. Na zpáteční cestě mi Míla říká: bratr Pach byl tolik let v Komunistické straně – ale vystoupil z ní na protest, že nás po Pražském jaru obsadili Sověti.
A po chvíli: “ale je stále dobrý soudruh” –
To bylo slovo uznání.
Kdysi dávno došlo k rozchodu a vzájemný vztah byl chladný, možná, u některých, mrazivý.
Ale poznal jsem, že existuje malá, úzká lávečka, po které bylo možno přejít.
Dobrý soudruh.
Poznámka na závěr: věrní přátelé zemřeli téměř ve stejnou dobu: Bratr Josef Fischer 5. února a bratr Rudolf Pach 12. března 1979.
