Pokračování textu ze strany 159
Již jméno Podbaba to dosvědčuje – víme-li, že staří Slované nazývali dřevěné, přenosné sochy a sošky svých bohů “baby”. Podbaba bylo místo pod ochranou “bab” – ať již chovaných doma, nebo – představuji si – vystavovaných nad podbabskou skalou po způsobu totemů. – A ještě něco: pohřby, samozřejmě katolické, s muzikou. Průvod šel zvolna strmou cestou nahoru k Matěji. Tam ještě muzikanti smutně zahráli, jak se při pohřbu sluší. Potom vykonal kněz obřad u hrobu. Bedlivě jej sledoval bubeník s velkým bubnem. Jakmile kněz řekl “Amen”, vzápětí uhodil bubeník celou silou do bubnu – jako kluci jsme se divili, že to buben vydržel – a muzikanti začali hrát veselou “skočnou”, a v tomto veselém pochodu se šlo do restaurace “Břetislavka”. Tam již bylo uchystáno pohoštění – guláš, řízky, pečivo, pivo – ale to hlavní bylo: tam se tancovalo. Všichni museli tancovat, i nejbližší pozůstalí v černých šatech a se slzami v očích. Pouze staří a nemocní byli z této povinnosti vyňati. Tancovat, tancovat! Tomu zvyku se říkalo “zatancovat dušičku”. Dosud vzpomínám na tehdejší přátele a sousedy, jak tancují a tancují, a nejeden při tom pláče. – Víme-li, že staří Slované “tančili na hrobech” svých mrtvých, protože se báli, aby mrtvý nevstal a nestrašil je – tančili a tak “zadupávali” mrtvé, které oplakávali a současně se jich báli – pak je tu kontinuita daleko starší než tisíciletá. Co přetrvalo? Strach z neznámého, tajemného… Zadupat to! Ať to nestraší! Zadupat to!
Tak to bylo u nás ještě 1930 a jistě i později. Jakoby ještě hořel dávný oheň tam, kde stojí kostel, tak podobný těm, které rád maloval Josef Lada – také vždy na vršíčku. Dávný oheň dávného kultu…
Ale náš junácký oheň byl jiný. Kdyby byli přátelé profesoři Seifert a Langer nic jiného neudělali, než že objevili krásné místo na táboření u Lipt. sv. Jána a dali vzniknout “Waldenu” – patřil by jim náš dík. Hory, voda, louka, oheň. Junácký, zbojnický. Zpívali jsme:
Na Kraľovej holi jasná vatra svieti,
okolo tej vatry dvanásť hôrných dětí.
Ej švarná to junač, ako jeden všeci,
valaška im v pästi, karabín na pleci.
Opasku široků, pekných pár pištolí –
také deti rastů na Kraľovej holi…
