Pokračování textu ze strany 161
… nutné zlo. Až ten Liptovský sv. Ján, totiž: manželka tamního evangelického-luterského faráře se plavila na voru, byla přepadena a okradena Jánošíkovými chlapci. Byla to resolutní paní – obrátila se na Liptovskou stolici se žádostí o náhradu škody – protože ta má odpovědnost ze bezpečnost. To se rozhlásilo a již se hrnuly další žádosti. Dochází k energickému zásahu proti zbojníkům pomocí vojska. Nejen na Liptově. Na slovenské, polské, moravské-valašské, slezské straně. Soumrak zbojnictví. Tehdejší justice byla hrozná a za zbojnictví bylo mučení a trest nejvyšší. Chlapci tisknou v rukou libertáše jako talismany. Modlí se k Panně Marii, kterou považovali za svoji patronku… A tehdy, v době mučení a věšení, solidarisuje se poddaný lid s těmito chlapci – jsou to přece jeho děti. Solidarisuje se – písní, Jedinečný jev.
Pronásledovaný zbojník se utěšuje:
Tri dni ma naháňali, ale ma nedostali.
Tri dni ma ešte budú, ale ma nedostanú.
Jiný zpívá o šibenici, na kterou ho již brzo pověsí:
Éj kebych vedel, na ktorej viseť bych mal,
od spodu nahoru vybiť bych ju dal.
Od spodu tolary a k vrchu dukáty…
Opět jiný protestuje proti nespravedlivému, krutému trestu:
Éj čo som pokradol? Iba jeden kotár!
Už ma idú vešať na bystrický chotár.
A lid lká nad popravenými zbojníky – připomíná jejich jména:
Zabili, zabili dvoch chlapcov bez viny.
Jeden bol Kapusta, druhý bol Ursíny.
Nebo:
Juráš, milý Juráš, prečos opustil nás?
kde je tvoja múdrá hlava, pekne kaderavá?
kde opasčok tvoj strieborný, gombičkami vygombičkovaný?
Jój, jój, už ťa to nebrní, Juráško náš milý.[1]
Jánošíkovi, zmučeném a nakonec pověšeném na hák za žebro, připisuje lidový pěvec nadlidskou sílu:
Štyry centy železa na svojich nohách mal,
a ešte si kol šibeně éj zahajduchoval.
Zůstal stesk po chlapcích, kteří sice loupili, brali, občas zabíjeli – ale zvolili svobodu, která chutná smrtí…
Jánošík, Jánošík, kde je tvoj palašík…?
- ↑
Úplný text, včetně zvukového záznamu vytvořeného podle notového zápisu je na stránce Juráš (audio)
