Pokračování textu ze strany 44
… – se svým druhem K. Langerem – postavit lepší pomník milovanému filosofu, než jak učinil tímto způsobem! Mezitím vznikla “Liga pro výchovu přírodou – Moudrost lesa” (náčelník M. Seifert, starosta J. Krejčík, tajemník K. Langer (a “Walden” (chata + louka) se stává místem ústředních táborů, t. j. ligových. To pokračovalo i po spojení obou Lig v říjnu 1928.
1927 a 1928 tábor Ligy pro výchovu přírodou – Moudrost lesa
1929 až 1938 tábory Ligy čsl. woodcrafterů. Od 1927 do 1938 celkem dvanáct ústředních táborů. Byly i zvláštní tábory dívčí, a zvláštní tábory učitelské.
V Hlasateli 1934 byla zpráva: “Bylo zakoupeno 500 čtver. sáhů půdy od p. Szentiványiho ze Sv. Jána. Koupě byla financována ze soukromých prostředků. Chata Walden bude od p. Seiferta zakoupena”.
V roce 1934 se tedy podařilo ústředí Ligy koupit louku, na které jsme tábořili – a odkoupit chatu Walden. Od toho roku bylo vše ligovým vlastnictvím. Ovšem, co bylo od roku 1939, to již nevím. Ale už dost historie. “Walden” byl založen nejen jako místo táboření. Také – po příkladu H. D. Thoreau – jako místo vnitřního soustředění a hledání toho, co je duchovní.
Když jsem – pražský hoch – přišel poprvé do Waldenu, v létě 1931, byl to pro mne zážitek tak hluboký, že jej nezapomenu. Ostatně: krásná příroda Nízkých Tater – a poprvé na táboře! Byli jsme tu z Čech, z Moravy, Slezska, Slovenska, a rozuměli jsme si. Stany byly různé – rakušáky s podsadou, áčka, týpí – ale týpí nebyla ještě v převaze, jako později. Snad to byli přátelé Seifert a Langer, kdo určili, jaký má být ve Waldenu totemový kůl. Osekaný smrkový kmen, zapuštěný do země – s kořeny nahoře, “k nebi”. Kořeny ovšem pěkně očištěné a trochu zkrácené. Na kmeni, na totemovém kůlu, byly vyřezány či namalovány různé woodcrafterské symboly, ale i bez nich totem ”mluvil” svými kořeny směrem k nebi. Sedátka v sněmovním kruhu byla kamenná, ozdobená. Ve středu sněmovního kruhu bylo ohniště, a od něho, malými kameny, vyznačen symbol Dvanáctinásobného zákona. Prostor uvnitř sněmovního kruhu byl tabu – do něho vkročit směl jen Ohnivec t. j. junák, kterému bylo svěřeno roznícení ohně třením dřev, a zpěv Ohnivcovy písně. Ovšem, třením dřev se rozněcoval pouze oheň sněmovní. Ne oheň besední. Nově příchozího čekala zajímavá chvíle před Táborovou radou. Musel totiž před Radou přezpívat všecky písně, které znal. A Rada rozhodla, které z nich smí v táboře zpívat a které ne. Měřítko bylo přísné. Byl starý osvědčený junák, který rád kazil morálku, a každý večer před usnutím přezpíval ve svém stanu (rakušáku s podsadou) “Aloha oe”,..text pokračuje
