"Heleď, koukej, podívej se jak sem tenká, dělej se mnou trochu pomalu! Nejedla jsem, nepila jsem od pondělka, nemám na to náladu!
A k tomu "holka od Odkolků", která ve dne spí a v noci vstává, potom těsto zadělává. Zadělává akorát - proto ji mám rád Nebo: Chaloupka nízká, hrom do ní tříská - Zde to bylo jiné. Národní píseň, kterou jsme v Čechách, v Praze, znali ve školní, nebo v sokolské úpravě, zněla tu v původní šíři a vzletu. Poslouchali jsme lidi - zejména děvčata, ženy - pracující na polích, či v lese. To byl zcela jiný zpěv. Tématicky, i přednesem. I zpěv v kostele- zcela jiný, než jak jsem dosud znal. Slovenští bratří a sestry to znali, rostli v tom prostředí, a ještě dovedli zpívat, jak skutečně tvořil a zpíval lid. To uchvacovalo.
Vyprávěl jsem Ti, že tehdy byla ve Waldenu tři, čtyři týpí. Postupně jich přibývalo- až nakonec tvořila týpí celý kruh. Ostatní typy stanů, aby nekazily dojem, tvořily trochu dál "táborové předměstí“. Tam byly m. j. dva stany Hlubíkovců. Sestra učitelka Zdeňka Hlubíková s manželem a švakrem. Tito tři dovedli hluboko do noci zpívat slezské písně, nám neznámé. Dosud vzpomínám na tu zvláštní jemnou, něžnou krásu. Nezvali k tomu nikoho. Zpívali "jen tak"- pro sebe. Bylo nás pár, kdo jsme seděli s nimi a poslouchali. Hvězdy nad námi. Tehdy jsem nevěděl, že sestra Hlubíková byla zasloužilou členkou Ligy, a že -za pomoci Věry Kavanové- vedla kdysi ve Waldenu dívčí tábor. Valovič, Jávor, Edita znali a zpívali písně maďarské - bratr Gustav Peša písně polské. Dvě-tři písně byly ukrajinské.Dvě- tři z Balkánu. Převažovaly písně slovenské. Vzpomínám-li na ně, a vím, kdo ty písně nejraději zpíval, a my se jen přidávali... Byl jsem v táboře nový, a měl jsem se nějakou písní "představit". Jakou? Můj dědeček si do svého sešitu v roce 1887 zapsal kramářskou píseň o kanonýru Jabůrkovi. Děj byl z bitvy 1866 u Hradce Králové /konkrétně u Chlumu/, kde došlo k strašnému masakru- v t. zv. Údolí mrtvých 30.000 padlých vojáků. Na mírném návrší bylo rakouské dělostřelectvo- dělostřelci byli Češi. Na malém prostoru, později na památku vyznačeném, zahynuli do posledního. Snad se některý z nich opravdu jmenoval Jabůrek, Pamatoval jsem si, jak to můj dědeček zapsal. Tak jsem to zazpíval
