Pokračování textu ze strany 60
… do lesa se jde zrekreovat. Samozřejmě, že se nemodlí ani v lese, ani k lesu, ani jinde – protože je marxista a na takové buržoasní naivnosti nedá. – Jak později Míla Vavrda dosvědčil, byl Prokop Koudela několik let náčelníkem “Dětí Živěny” v Berouně a poctivě se vnitřně vyrovnával s otázkami, které se po revoluci v Rusku jen hrnuly. Je zajímavé pročítat isawanskou revui “Slunce” a věci, vydané v EDICI SLUNCE, a uvědomovat si: vyšlo to z jednoho rodného hnízda berounského, kde je zrod Dětí Živěny – Lesní moudrosti, i Isawu. Isaw později změnil jméno. Již ne Internacionální socialistická asociace woodcrafterská, ale ISAV – Junáci přírody a práce.
Myslím na to v souvislosti s tatranským “Waldenem”. Tábory 1931 a 1932 – to byl nejmocnější dojem. Když jsem tam dále jezdil, sice jsem se vždy těšil, ale nadšení, oslnění, už se neopakovalo. Přirozeně. Také se časem měnila táborová atmosféra – staří táborníci z časů Seifertových a Langerových už všichni nepřicházeli, ale byli tu noví. Snad jednou někdo zhodnotí těch 12 táborů u “Waldenu” 1927 – 1938. Bude to zajímavé. – Pod dojmem “Waldenu” bylo – tehdy – to, co jsem znal v Praze, šedé. Tábor na Samechově? Ve srovnání s “Waldenem” – šedý. Tehdy. Dnes vím, vidím, že mělo svou krásu to, co bylo v Praze. I to, co bylo na Samechově a jinde. Nelze Prahu přeložit do Nízkých Tater, ani Nízké Tatry do Prahy. Ale Praha i Nízké Tatry patří k sobě. Je to jako s tím krápníkem – rampouchem na okapu továrního baráku. Objevíš, že je krásný. Ale třeba Ti to potrvá.
Co stálo proti sobě, vidím, věř mi, ve zpětném pohledu v souladu. Tvoří to celek, plnost. Dnes, v době katastrofálního ohrožení přírody víme, že to je nakonec ohrožení lidstva. Seifertovo vidění bylo téměř prorocké, i když jeho rousseauovské se blížení lesu, přírodě, s náboženskou pokorou a úctou, je nám většinou již vzdálené. Isawané měli pravdu, že žijeme v industrialisované společnosti, ne jako vnitřní cizinci z donucení, ale že jsme v ní “doma”, ať komu libo či žel. Isawan neutíká z města, ze společnosti, ale chce v ní být platný, i když po svém. H. D. Thoreau se dívá z lesa na vzdálené město a vidí mnohé nedostatky jeho obyvatel. Isawan se z města dívá na vzdálený les a říká si: vypravím se tam. Je tam prima. Možná už rostou houby. Přinesu je domů. Bude smaženice. Víš, jde o to, kde jsi vnitřně doma. V lese – a díváš se (nerad) na město, nebo v městě, a díváš se (rád) na vzdálený les. Seifert – ISAW. Woodcraft – skauting. Ale, co říkáš? – musí tam být ta rozdělovací čárka? Co nás nutí, abychom ji tam psali?
