Pokračování textu ze strany 116
… je to »znamení jara« a jedna i druhá z hejna pozvedla svůj hlas sladkým popěvkem, který všichni dobře známe:
Ví-tej! Ví-tej! Ví-tej!
Jiná chopila se nápěvu a pokračovala:
Jaro jde, Jaro jde, Jaro jde!
Všechny se předháněly ve zpěvu, až celý zmlklý les zazněl opět dobrými novinami a lesní národ se naučil milovati hodného ptáčka, který tak vesele staví svou tvář vstříc kruté době.
A zima skončila. Jaro konečně přišlo. A znamením jeho příchodu bylo pukání ledů na řece a proklubávání se kočiček na vrbách nad ní.
Sýkorky to cítily a pochopily to dobře. Byly radostí šílené, honily se po větvích a dutými kmeny, křičíce: »Jaro jest tady, jaro jest tady, hurá, hurá,« a následující týden život jejich plynul už tak vesele jako tenkrát, než přišlo ono trápení.
Avšak dodnes, když mrazivý vítr zavane pustými lesy, sýkorky, zdá se, ztrácejí svoji žertovnost na několik dní a skrývají se do všeho druhu podivných koutů. Pak je najdeme ve velkých městech, otevřených polích, sklepích, komínech a dutých stromech; a až příště najdete některého z těchto poutníků někde v zastrčeném koutku, vzpomeňte si, že sýkorka dvakráte do roka třeští, na podzim a na jaře, a do svého podivného úkrytu dostala se hledajíc Italii.
