Lískové oříšky.
Každý hoch rád chodí na lískové oříšky. A louskat je patří k vánočním radostem. V některých našich krajinách nepěstují lidé ořechů vlašských. Tam za to zase bývají právě dobré lískové ořechy.
Líska je ušlechtilý keř. Lískové proutky její líbí se chlapcům. Jsou pružné a práskají pěkně. Je v nich kouzelná moc: chrání před bleskem a užívá se jich ještě dnes jako »kouzelných proutků«, aby se poznalo, kde pod zemí jest voda.
Sametové řapíky vedou k listům, širokým, vejčitým a svraštělým, jichž keř bohatě nese. Jak nádherné jsou stráně s lískami, jaká houšť větví a listoví! A mezi nimi visí lískové oříšky. Jsou ukryty v zelené rubině, číšce, obyčejně po třech, vedle sebe, bratříčkové a sestřičky, ještě v lůně své matky, novorozeňátka.
Lískové oříšky — to je dobrota! To vědí mnozí jejich milovníci, zejména veverky a brhlíci. Ale my na to zapomínáme. V budoucnosti bude kuchyně naše asi jinak vypadat: plody, ovoce, zrní, ořechy na prášek rozemleté, syrové, tak jako veverky a opičky berou z nich svou sílu a svěžest.
Líska je nadmíru otužilá, a zima v ní neututlá života.
V únoru kvete. Visí na ní žluté jehnědy, z kterých se práší jemný prášek — pyl. A na koncích větviček, na pupenech, založených na zimu, červená se karmínově tu a tam pár nitek, vlajících do svěžího zimního vzduchu. To jsou blizny pestíkových kvítků, tam budou na nás kývat na podzim oříšky. Květina, jež kvete v mrazu — a co má ještě úsměvů!
