Pokračování textu ze strany 156
U nás se vypěstovala mezi lidmi zášť a nenávist ke krahujcům. Lovci-řezníci zabíjejí je na potkání.
A přece je to zjev nádherný, úctyhodný, jako zjev všech dravců vůbec.
Šel jsem jednou jako chlapec uprostřed zimy lesní mýtinou, když z údolí ozvalo se měkké volání: »Gi, gi, gi!« Opakovalo se znovu a znovu. Za chvíli vznesl se svým lehkým, půvabným a rychlým letem štíhlý pták; nepřestal volati. Z lesa se mu nedostalo odpovědi, ale z mého srdce ano, neboť se chvělo. Byl jsem dojat. Jak se to mohlo státi, vždyť jeho volání je tak prosté? Nebyl bych to dovedl říci slovy. ale cítil jsem to ve své chlapecké duši. Vyjadřoval všechen divoký život lesa a radost ze šťastného, rozzářeného dne, vzrušení z naděje blížícího se jara, slávu létání; všecko, všecko to zdálo se mi obsaženo v jeho »gi, gi, gi« a pak silnějším »gia, giak!« Neviděl jsem nikdy před tím ptáka tak zřejmě těšícího se svému létání; zmizel mi pak s očí, ale volání jeho utkvělo mi v mysli. Nikdy jsem nezapomněl volání divočiny a když jsem se dozvěděl, že se jmenuje krahujec obecný, byl to malý triumf a trochu zklamání. Přírodopisy vyprávějí o tak vznešených věcech často jako o něčem obyčejném a spokojí se jménem. Řeknou: volá hlasitě jako »gia, gia«, ale nepraví, že to je melodie, jež může strhnouti celou vaši duši, milujete-li divočinu a že ten hlas více než jiné věci oslavuje vznešenost letu, požehnání života.
Na vzdory zimě — naše jediná liana
Když stromy jsou holé a všecko všude pusté, zelená se po celou zimu břečtan — rostlinka ve všech ohledech nesmírně zajímavá.
