Pokračování textu ze strany 176
… se vyplatí trochu pohodlně se zaříditi tím, že si urovnal trávu, listí, větvičky nebo oblázky, než si ulehl. A nejednodušší způsob, jak to udělati, byl, že se zkroutil a třikrát otočil kolem do kola, vysokou trávu nebo oblázky uhlazuje do tvaru pohodlného lože.
Ano, a všichni dnes dělají právě tak, veliký i malý, což jest jeden z mnohých důkazů, že pocházejí z téhož divokého praotce a ještě pamatují na jeho zvyky.
Ďáblova číše smrti
(Muchomůrka hlíznatá)
Ďáblova číše smrti.
Na světě bylo velmi krásně za oněch zářivých dnů před dávnými časy, kdy všichni živí tvorové se radovali ze svatby El Sola a Maka Iny. Zelené mládí a jiskřivé štěstí bylo všude. Jen jediný byl — Ďábel — jemuž se to nelíbilo. Netěšil se z rostoucí trávy. Blatouchy ho nudily veselostí svého zlata. Žvýkal tehdy jejich stonky a proto od té doby jsou mnohé nízké a nevyvinuté. A třešeň s jejími vonnými květy zadýchal svým jedovatým dechem, takže větve její se spálily a zčernaly v hrozné nádory rakovinné. A jedovaté sliny naprskal na rozvíjející se květy růží, takže zčernaly a uvadly. Jetelíček, přítel včel, sešlapal, avšak on pokaždé zase vstal tak statečně, že Ďábel zavolal bílou kokotici, aby mu jako pijavice ssála krev po celý rok a zničila jej. Pak zanechal Ďábelskou révu, břečtan, aby se vinul po kmenech stromů a dusil jejich život. A skutečně, rdousí stromy dodnes. Nasadil Chňapající Želvu do krásných jezer, aby pohubila neškodná zvířátka, a poslal Žlutooký Postrach a Suchý Vítr s jeho plamenným dechem.
A posléze stvořil Muchomůrku hlíznatou a rozsil ji lesích.
