Úvod
Všemocná Matko! Mater Cara! Nikdy jsem Tě neviděl, ale tolik jsem prahl po tom, abych tě poznal, že jsem pochopil, když jsi přišla, neviditelná, a mlčky šeptala mi toto před dávnými časy.
Nemohu říci dětem, jak vypadáš, Matko Starosti, neboť smrtelné oko nikdy nespočinulo na tvé tváři; a přece jim mohu ukázati tvou podobiznu, ó mocný Strážce Divočiny, jenž nejsi mlád ani stár, — milující, jenž se ani nezachvěješ ani nepovolíš!
Lasička to byla, mladá a hloupá lasička. Jedno z těch šťastných dětí, které se dívají do světa se svou matkou — když se prvně rozhlížejí. Matka byla úzkostlivá a šla vždy napřed, šťastná a hrdá, větříc, varujíc, volajíc své dítě, avšak často rozhněvána jeho hrubou neposlušností, udělujíc pak svou moudrost chňapáním, záhlavky a pronikavým varováním, jež všechno vyburcovalo k pozornosti; jen tohoto jediného ne, přemoudřelého domýšlivce rodiny, sebelibého spratka. Nechtěl býti varován, věc voněla tak pěkně. Vrhl se kupředu. Matka je hloupá; on je moudřejší než Matka. Jaké hody ho tu čekaly! Pak klap! železné čelisti pasti vyskočily z trávy, jež je skrývala, a sevřely měkké jeho tlapky. Výkřiky bolesti, marné namahání, svíjení se, zuření a kvílení; zkrvavělé čelisti na pasti; matka hněvem bez sebe; hotova vzíti trest na sebe, ale bezmocna a zaražena, neschopna ..text pokračuje
