Pokračování textu ze strany 239
»Ano,« řekl náčelník, »došel jsi k úpatí hory, ale nelezl jsi nahoru.«
Následující hoch měl větvičku osyky.
»Dobrá,« řekl náčelník. »Ty jsi vystoupil až k pramenům.«
Jiný přišel později a přinesl hlohové trny. Náčelník se usmál, když je viděl, a řekl: »Ty jsi lezl, byl jsi až na prvé příkré skále.«
Později odpoledne jeden přišel s cedrovou větévkou a starý muž řekl: »Výborně! Byl jsi v půli cesty.«
Za hodinu potom přišel jiný s větvičkou smrkovou. Jemu pověděl náčelník: »Dobře, dostal jsi se k třetímu pásmu, slezl jsi tři čtvrtiny svahu.«
Slunce bylo nízko, když se poslední vrátil. Byl to krásně urostlý, nádherný hoch ušlechtilé povahy. Jeho ruce byly prázdny, když se blížil k náčelníkovi, avšak jeho tváře byly rozjařeny a řekl: »Otče, nebylo stromů tam, kam jsem došel — neviděl jsem větviček, ale viděl jsem — Ozářené Moře!«
Nyní tvář starého muže se rozjasnila také a zvolal hlasitě a se zápalem: »Poznal jsem to! Když jsem se ti podíval do tváře, poznal jsem to. Ty jsi byl na vrcholu. Nepotřebuješ žádných větviček na důkaz toho. Jest to psáno ve tvých očích a zvoní to ve tvém hlasu! Hochu, pocítil jsi povznesení, viděl jsi slávu hory!«
Ó, vy junáci, mějte toto na mysli, že odznaky, jež udělujeme za dosažení výkonů a mistrovství, nejsou »ceny« — jsou to pouze důkazy toho, co jste vykonali, jací jste byli. Jsou to pouze větvičky sesbírané na cestě, abyste věděli, jak daleko jste se dostali lezením nahoru.
