Pokračování textu ze strany 24
»Jsem Sněhurka, dcera velkého krále Mrazu,« odpověděla.
»Miluji vás, jak jsem nikoho dosud nemiloval. Vezmete si mne? Jsem králem Divotvorců. Udělám vás královnou.«
»Nikoli,« odvětila, »nemohu si vás vzíti, neboť jest psáno, že, vezme-li si někdo z našich lidí někoho z vašich lidí, klesne a během dne zemře.«
I byl El Sol velmi smuten. Řekl však: »Nemohl bych vás ještě spatřiti?«
»Ano,« odpověděla, »ráno bych se tu s vámi chtěla shledati, poněvadž jest tak rozkošno dívati se, jak jste krásný,« a vlas její sladce zvonil.
I setkala se s ním ráno a třetího jitra zas. Bláznivě byl nyní do ní zamilován, a ač ho odstrkovala, uchopil ji do náručí a něžně ji políbil.
Pak ramena jí klesla zesláblá k bokům a oči její byly napolo zavřeny, když řekla: »Vím nyní, že staré písmo mluvilo pravdu. Miluji tě, miluji tě, má lásko. Avšak zabil jsi mne.«
I padla na zem, do listí, bílá zhroucenina.
El Sol byl bez sebe hořem. Pokoušel se vzkřísiti ji, zvednouti ji.
Ona jen šeptala: »Sbohem, miláčku. Umírám. Už mne neuvidíš. Ale přijď na toto místo ode dneška za rok. Snad Maka Ina bude tak laskavá a pošle ti maličkého, jenž je tvůj a můj.«
Bílé tělo její se roztálo a on se sklonil nad ním a plakal.
Každého jitra se vracel, ale Sněhurky již neuzřel. Za rok po onom dni, když smuten prodléval na tomto posvátném místě, spatřil vyrážeti novou a obdivuhodnou květinku. Její květ byl nejněžnější modře a plný výrazu. Když se podíval upřeněji, spatřil zraky své dívky; horké slzy ..text pokračuje
