Pokračování textu ze strany 32
má zřítelnici svislou a čárkovitou, — jako kočka, — kdežto ropuchy ji mívají vodorovnou.
Nikdo by nevěřil, že je také žába, jež žije bez vody. Blatnice česneková je skoro stále pod zemí, jen z jara, tak někdy v dubnu, vychází k tůni nebo rybníčku, aby tu ztrávila svoje krátké líbánky. Vždyť má plovací blány a ve vodě se jí vede výborně. Zpívá pak sameček dlouhé chorovody, trochu připomínající skokana a trochu rosničku, ale mnohem tišší, neboť nemá zvukového bubínku. Zasnoubena naklade samička několik set vajíček (z nichž sluníčko vyhřeje pulce) a vrátí se zpět do podzemního světa, zahrabávajíc se svýma zadníma nohama, nehtem opatřenýma, jako stroj, a sotva ji kdy uzříš, neboť je i tak zvířetem nočním a ve dne je zavrtaná v zemi. Leda že bys ji vykopal, jako Honza přišel při kopání na krtčího skřítka.
V pohádce pastýřský hoch byl odměněn skřítkem za to, že ho vykopal. Dostal zlato i drahé kamení. Ale náš skřítek si nepřeje býti vykopán. Učiníš-li tak nicméně, budeš přece odměněn zlatým úkazem a pohledem do dvou očí, čarovných jako drahokamy.
Ropuchy i blatnice zavrtávají se, jak říkají ti, kdo je dobře znají, hluboko do země a spí nepřetržitě dny, nebo týdny, snad i roky. Jednou nalezl hrobník ropuchu skoro metr pod zemí, a nikde nebylo žádného východu ven.
Jak najdeme tedy tuto zajímavou žábu? Nejlépe v dubnu, když se zasnubuje a má líbánky. Jdi v podvečer a vezmi s sebou lampu, a snad ji uvidíš. Není to obyčejná žába, a žab je u nás tak málo druhů, že stojí za to, všech si dobře povšimnouti. Zejména v teplejších krajinách Čech, kde jsou listnaté lesy, setkáš se s blatnicí jistě. A nebudeš na omylu, vezmeš-li ji do ruky a pocítíš její zvláštní česnekový zápach.
