Jak přišel Modráček
Nana-bo-žu, což někteří myslí, že jest indiánské jméno pro El Sol, a někteří říkají, že jest to Matka Starost, spal svůj zimní spánek na velkém ostrově, právě nad hřmícím vodopádem, který lidé zovou Niagarou. Čtyři měsíce uplynuly, ještě spal. Ledové záclony jeho lože zmizely. Bílá jeho pokrývka propálena byla dírami. Převrátil se trochu. Tu led na řece zapraskal jako blízkým hromobitím. Když se opět obrátil, led začal sklouzati přes velkou bobří hráz Niagary, ale Nana-bo-žu se ještě neprobudil.
Velký Prabobr ve svém rybníku, kterému lidé říkají Jezero Erie, zamáchl svým ocasem a vlny se valily k břehu a led začal praskati a sténati. Avšak Nana-bo-žu spal dále.
Pak Ledoví Démoni bouchali na břeh ostrova svými kyji. Zahnali nazpět celý proud řeky, až řečiště bylo suché, pak jej nechali řítiti se dolů, jako by měl býti konec světa, a řvali všichni najednou:
»Nana-bo-žu! Nana-bo-žu! Nana-bo-žu! Probuď se!«
Avšak stále tiše spal.
Pak se ozval měkký, sladký hlas, jemnější ještě než cukrování Miami, když se snoubí. Byl ve vzduchu, ale nebyl nikde, a přece byl ve stromech, ve vodě, a byl také v Nana-bo-žu. Uslyšel jej i probudil se tím hlasem. Posadil se a rozhlížel se kolem. Bílá jeho pokrývka byla pryč. Jen několik cárů z ní bylo viděti, kde byl stín. Na slunných místech zbytky z jejího třepení s korálky zapustily kořeny a vyrostly v květinky s očky mnoha barev, kterým se dnes říká Sedmikrásky. Jemný hlásek volal stále: »Probuď se! Jaro přichází!«
