Indiánský košíkář.
»Pojď, malá Nagami, můj Zpěváčku, je ti deset let, je čas, aby ses naučila dělat košíčky. Vyrobila jsem první košíček, když mi bylo osm let,« řekla hrdě matka Akoko, neboť byla nejlepší košíkářkou podél řeky.
I vzaly špičatou hůl a odešly do lesa. Akoko se dívala po smrkových stromech, jež byly vichřicí vyvráceny, ale nenalezla žádného, i zastavila se pod stojícím smrkem, na místě, kde nebylo podrostu, a pravila: »Hleď, Nagami, zde budeme kopati, abychom měly wattap.«
Kořeny smrkové čili »wattap« byly při povrchu a tedy snadno k nalezení. Avšak těžko je bylo dostati ven, poněvadž jsou velmi dlouhé, zmotané a do sebe spletené. Avšak vytahujíce je a přeřezávajíce je, dostaly brzy otep provazovitých kořenů různé délky, šedesát centimetrů až metr dlouhých, i delších.
»Dobrá,« řekla Akoko. »To stačí, a nepotřebujeme jich namáčeti, poněvadž je léto a je v nich šťáva. Kdyby byla zima, musily bychom je vařiti. Teď oškrab jejich hnědou kůru!« I vzala malá Nagami svůj nožík a asi hodinu pracovala, pak přinesla otep a pravila: »Podívej, maminko, jsou hladké a tak bílé, že ani jediná hnědá skvrnka nezůstala.« »Dobře,« řekla Akoko, »teď potřebuješ trochu vrbové kůry, abys mohla sešívati provazce. Pojď, podíváme se na břeh řeky.«
Nalezly tam vrbu s okrouhlými lístky a sloupaly její silnou kůru, až měly chomáč tak silný, co v jedné ruce se dalo sevříti.
