Pokračování textu ze strany 147
… zašlých hrdinských dob volnosti, jako prostého přírodního člověka, při woodcrafterské výchově užitečný.
Vztah k přírodnímu a životnímu prostředí (ekovýchova)
Žijeme ve světě, z něhož mizí jeden přírodní druh za druhým jako nevratná a nenahraditelná ztráta. Ti, kteří přírodu neznají do hloubky, to nedovedou správně zhodnotit a nedokáží si ani představit, co to vlastně. znamená. Souvislost poznání přírody s úctou k ní je tak zřejmá, že ji plně vystihuje zásada: "Poznej a chraň!“ Indiáni, jakkoli se lesní a prérijní kmeny živily lovem, měli i ke své lovné zvěři uctivý vztah, považovali se za spřízněné se zvířaty a šetřili je před vyhubením. Dovedli je pozorovat a důvěrně se seznamovali s jejich životními zvyklostmi, s jejich životním cyklem. Toto citlivé naladění, zakotvené ve zkazkách, bájích, rituálech a symbolech (totemy se zvířecími. "předky"), může od nich mladý člověk převzít a vtisknout si do duše pro celý život.
Myslící ruka a prařemesla
Při táborovém a putovním pobytu v přírodě obstojí jen ten, kdo není zvyklý spoléhat se na technické vymoženosti civilizace a na služby druhých za úplatu, ten, kdo zvládl základy sebeobsluhy, které dával do vínku mladému gentlemanovi již pedagog John Locke a každému člověku aristokrat rodem i duchem Lev Nikolajevič Tolstoj, obdivovatel a následovník Jeana Jacquese Rousseaua. Pakliže si bereme vzor z indiánů, můžeme od nich převzít i mnohé praktické postupy při stavbě obydlí, při rozdělávání ohně, přípravě potravy, hygieně těla i ducha, při výrobě nástrojů i pomůcek k výcviku a hrám. To je dobrý základ pro cestu životem a zvládání přírodních materiálů i sil, byť byla na konci tohoto procesu učení třeba i práce s počítačem.
Vybouření a kultivace pudových sil a instinktů
Nositel Nobelovy ceny Konrad Lorenz a jeho následovníci ukázali v jimi rozvinutém vědním odvětví, zvaném etologie (srovnávací výzkum chování), jak nejenom naše tělesná stavba a funkce, ale i veškerá lidskost spočívá na pevném živočišném základu. Úkolem mládí pak je nepotlačovat v sobě živočišné impulzy, nýbrž nechat je odeznít v rozvíjející a neškodné formě hry a převést je do dospělosti v transformované, zduchovnělé podobě. V různých částech světa, ba i v Evropě dodnes vybuchující války s plnou hrůzou bestiální brutality ukazují, kolik v nás přebývá lovecké a bojovné agresivity, kterou ale lze vybít v terénních hrách v přírodě a ve sportovním zápolení a postupně zjemnit pod kontrolou intelektu, který si navykl dodržovat pravidla fair play.
Indiánské hry i hra na indiány jsou pro to jako stvořené. Jenom si všimněme, jak se zachvívá srdce při zvuku bubnů a bubínků, jak rozproudí krev divoké tance, případně náročný a celé tělo všestranně rozehrávající lakros! A co teprve stopovací hry v rozlehlé členité krajině! ..text pokračuje
