Pokračování textu ze strany 20
… které na úsvitu dějin byly podmínkami holé existence, nikoli hry, podmínek neporušeného přírodního prostředí.
Tento zorný úhel dává určité zaměření veškerým dílčím činnostem kterým se chceme věnovat; nabývají totiž nového významu teprve ve svém souhrnu. Naše představa člověka je renesanční – podle nás – má znát Kantovu filosofii a umět postavit srub sekerou, má znát písně primitivních národů a eskymácký obrat na kajaku, má rozeznat v lese ptáky po hlase a dokázat průstup severní stěnou Ganku, má umět přežít ve sněhové vichřici ve velehorách a rozumět umění starého Řecka. To vyplývá z principu naší hry; v primitivních podmínkách musel být jedinec všestranný, aby uhájil existenci.
Všechna tato činnost, celá tato hra má mít především smysl sama v sobě, má dát jedinci radost a štěstí, má to být život sám; má však i smysl prostředečný, má člověka utvářet a vychovávat, tentokrát nejen pro hru, pro volný čas, ale i pro zaměstnání, pro celý život. V tom je společenský význam našeho hnutí – vrací společnosti výrazně zformované jedince. Jako je renesanční naše představa o znalostech a dovednostech člověka, je harmoničnost všech důležitých charakterových vlastností základem i našeho mravního ideálu. Věříme v statečnost, věrnost, nesmlouvavou pravdomluvnost, poctivou hru, skromnost, hledání pravdy, laskavost, nezištnost a obětavost; nečiníme si však nárok na uzavřený filosofický systém a nepovažujeme své hnutí za světonázor, spíše za cestu k jeho hledání. Věříme, že naše všestranná činnost a život v přírodě rovnováhu povahových vlastností, které jsou znakem mravně zdravého jedince, pěstuje a podněcuje.
Návrat k prostému životu, který je základem naší hry, není omezeným primitivismem, nemá antisociální charakter ani není protiintelektuální; chceme vychovat jedince, kteří žijí plně dvacátým stoletím a jdou s veškerou energií za svým povoláním. Jsme přesvědčeni, že je od takového životního zaměření nejen neodvádíme, ale naopak, že je pro ně vyzbrojujeme a to nejen posilováním potřebných charakterových vlastností, ale též intelektuálně, především pěstováním pozorovací a usuzovací schopnosti.
Woodcraft je nejdůslednějším pokusem o změnu věcného prostředí, byť i krátkodobě a formou hry. Věcné prostředí nás svírá a determinuje více, než jsme ochotni si uvědomit, mate naše úsudky a otupuje hodnotící schopnost, imputuje nám jako samozřejmost jevy, které jsou problematické, jejichž smysl, význam a užitečnost je třeba teprve hledat. Woodcraft umožňuje pohled z druhého břehu – otázka po smyslu jevů technické civilisace pak teprve vyvstává v plné palčivosti. Jsme přesvědčeni, že tento nezastřený pohled je výchozím předpokladem k humanisaci civilisace a užitečnou devisou pro občany všech profesí.
Premisy, které se zde snažíme definovat, ovlivňují konkrétní charakter naší činnosti. Stále máme na mysli, že vše, co děláme, má dávat radost a formovat člověka; nikoli tedy souhrn znalostí a dovedností sám o sobě, ale lidskost je naším cílem. Nemůžeme proto naši činnost provozovat se sebejistou profesionalitou jako některé jednosměrně zaměřené organizace a instituce, protože nechceme, aby se stalo samoúčelem. Nechceme a nemůžeme ji ani omezovat v jejím rozsahu, protože je to proti základnímu pravidlu naší hry. V praxi naopak překračujeme rámec, vymezený příliš úzce chápaným životem v přírodě, hlavně ve všech oblastech kultury a vzdělanosti.
Typická pro naši metodu je demokratičnost, i mládež vedeme ..text pokračuje
