Pokračování textu ze strany 119
výbojné. V tomto rozděleném používání hlásek přicházíme na úkaz, jenž zdá se býti
nejprimitivnějším, dosud objeveným pokusem dáti slovní formou intelektuální ráz vzruchu vyjádřenému rytmem a melodií.
V písních, kde bylo užito slov, nalézáme rovněž hlásky jsoucí v souzvuku s duchem písně, jichž bylo užito k tomu, aby zvyšovaly dojem hudební věty. Tyto hlásky jsou buď připojovány ke slovům nebo jinak vkládány mezi slabiky, aby jim dodaly délky nebo eufonie. Pozorujeme rovněž touhu po rýmování, ježto hlásky podobně znějící se často vyskytují na konci každé hudební věty.
Musil bych se pouštěti do podrobností, kdybych chtěl se zmiňovati o rozličných prostředcích, patrných v těchto prastarých písních, jimiž se Indiáni pokoušeli dosíci eufonie a správné míry. Také nelze snadno ukázati, jak slova rozličných nářečí byla ohýbána různými výpustkami, nebo protahováním slabik, aby utvořila hudební větu. Mnohé okolnosti ukazují k tomu, že ucho, navyklé rozkoši rytmického spádu písně, počalo žádati podobného metrického spádu slov při vyjádření básnické myšlenky obsažené v dramatické zkazce, jež dala vznik hudbě.
Básnické umění nalézáme zde v kolébce, a skýtá méně známek budoucího vývoje než hudba, jež dosáhla již obrysů formy, která pak vykrystalisovala v hudební umění. Přes to ..text pokračuje
